Už v sobotu 12. dubna začne ve Smiřicích jedenáctý ročník hudebního festivalu Smiřické svátky hudby. Jeho desetidenní program chce tentokrát mimo jiné uctít tvorbu mezinárodně proslulého královéhradeckého ateliéru houslařského rodu Pilařů, který letos slaví devadesát let. Právě v roce 1924 otevřel svoji první houslařskou dílnu na tehdejší královéhradecké Husově třídě (později Dukelské) mistr houslař Karel Pilař. V jeho práci pokračoval i jeho syn Vladimír, pak vnuk Tomáš a nyní i pravnučka Šárka se svým manželem.

S Tomášem Pilařem, který letos v únoru sám oslavil životní jubileum, šedesátiny, jsme se před zahájením Smiřických svátků hudby sešli, abychom se nadechli vůně dřeva, éterických olejů a pryskyřice, a také představili unikátní Dračí housle z jeho dílny, které budou mít svoji premiéru právě na slavnostním koncertě Smiřických svátků hudby v neděli 13. dubna.

Kdy přesně váš ateliér slaví zmíněné devadesátiny?
To kdybych věděl! Z rodinné historie vím, že dědeček Karel otevřel svoji první houslařskou dílnu v centru města v roce 1924, ale přesné datum zatím neznám. Bohužel. Ale vím, kde se k němu nejspíš dopátrám. Objevil jsem totiž velký kufr plný dopisů, které si vyměňovali můj dědeček a babička v době, kdy se teprve znali, mysleli si na sebe, ale osud jim z různých důvodů zatím nedovolil vzít se. K tomu došlo po mnoha letech dopisování. Až jednou budu mít čas a proberu se všemi těmi dopisy, a jsou jich stovky, věřím, že narazím na větu, kdy dědeček babičce píše: Včera jsme otevřeli houslařskou dílnu. Prostě – zeptejte se mě za pár let.

Jedním z posledních nástrojů, které vznikly ve vašem houslařském ateliéru, jsou housle, kterým říkáte Dračí. Kde se
v nich drak vzal?
Popravdě, dala jim vzniknout sama příroda, já jsem jí jenom udělal prostor. Podívejte se (Tomáš Pilař sahá po nádherných houslích, na jejichž zádech, v levém dolním rohu, číhá nebezpečně vyhlížející hlava draka). Pustil jsem se do stavby houslí pro jednoho svého stálého zákazníka, 
a když jsem hobloval dřevo na zadní desku, vykoukl na mě zvláštní tmavý flek. Říkal jsem si – Kaz ve dřevě, to se stává. Hobloval  jsem dál, ze zvědavosti, a postupně se na mě začala dívat tahle podivuhodná tvář, v níž snad každý, komu jsem ji ukázal, viděl draka. Můj zákazník, pro kterého původně tyto housle vznikaly, si nakonec vybral nástroj z jiného kusu dřeva, 
a já jsem se tenhle výjimečný nástroj rozhodl dokončit jako společné dílo celého našeho ateliéru, který kromě mě tvoří ještě moje dcera Šárka a její manžel Pavel, který mimochodem vyřezal hlavičku 
k tomuto nástroji. Velký podíl na konečné podobě dračí hlavy má moje kamarádka, výtvarnice  Sonja Večtomov. Velmi citlivě ji dotvořila, aniž by přírodě ubrala její zásadní podíl.

Prvním, kdo na Dračí housle bude hrát, je Jaroslav Svěcený. Představí je na slavnostním koncertu Smiřických svátků hudby už tuto neděli. Jejich další osud jste ovšem nasměroval jinam, než do rukou Jaroslava Svěceného.
Na nedělní koncert ve Smiřicích se nesmírně těším – stejně jako na všechny koncerty, na kterých slyším svůj nástroj. Obávám se, že ten pocit, který zažívám, nejde ani popsat… Jaroslav Svěcený má ve své sbírce už několik mých nástrojů. Dračí housle jsem se rozhodl věnovat vítězi letošní Kocianovy houslové soutěže: aby mu daly dračí sílu a energii. Sám jsem nesmírně zvědavý, do jakých rukou se housle dostanou a jaký bude jejich osud a vliv.

Viděla jsem vás při práci v ateliéru už několikrát. Do té doby jsem netušila, co všechno lze ve dřevě vnímat, slyšet a cítit. Řekněte – houslařina je řemeslo nebo umění?
Představte si třeba malíře. Ten musí  v první řadě zvládnout techniku. Řemeslo. Teprve ve chvíli, kdy do svých obrazů vtiskne svoji duši, něco nezaměnitelného, poznatelný rukopis, něco, co druhého osloví a zasáhne, pak je
z něj umělec. Stejně je to 
i v mém oboru.

Na vaše nástroje hraje řada houslových virtuozů u nás
i v zahraničí. Vím, že jejich jména říkáte velmi nerad. V každém případě váš rodinný ateliér patří k mezinárodně proslulým a vyhledávaným. Jednoduše – ve vás je velký kus umělce. Kdy vám to poprvé někdo dal najevo?
Bože, já tak nerad mluvím 
o těchhle věcech…

Ale mě by opravdu zajímal ten okamžik.
Myslím, že pozoruhodná je chvíle, kdy vás váš stálý zákazník jednoho dne osloví Mistře. Uznání mě samozřejmě těší, ale mám rád, když mě lidé oslovují spíše jménem. Na Mistra si opravdu nepotrpím.

Manažerka Pavla Šporcla mi jednou vyprávěla, že teprve když jí poprvé podal svoje housle, pochopila, že jí věří. Jak mám vít do ruky Dračí housle, na které se dívám, abych vás nevyděsila?
Vezměte je pěkně za krk, pevně, aby vám nevyklouzly, a jemně je podepřete zespod. Zkuste  to…

A jak je to úplně špatně?
Nemůžete housle držet za tělo, a už vůbec ne delší dobu. 
I pár minut tělesné teploty totiž stačí, aby ta směs laku, pryskyřice a éterických olejů, kterou jsou napuštěné, změkla a na nástroji zůstaly fleky.

Vzpomněla jsem si na dobře utajené housle Miroslava Horníčka. Nestává se v tomhle ateliéru, že dokončíte nástroj, vezmete jej do ruky a tajně a virtuozně zahrajete některou z Paganiniho skladeb?
Tak teď jste mě pobavila. To opravdu ne. Já nejsem houslista.

Ani jste nikdy netoužil hrát na některý z těch nádherných nástrojů, které jste vytvořil a které tak krásně hrají v cizích rukou po celém světě?
Když jste houslař, neznamená to, že máte ambice houslisty.  Samozřejmě, že si tady zkusím pár tónů, ale to je spíš technická záležitost, rozhodně  to nemá nic společného s uměním. Já jsem od přírody plachý člověk a trémista. Nejlíp je mi tady, o samotě, se dřevem a nástrojem, který postupně vzniká a brzy krásně ožije. Nic hezčího si snad ani nedovedu představit.

Očima blízkých

Jana Dioszegi, manažerka:
Tomáš Pilař je nepochybně jednou z nejvýraznějších osobností českého houslařství.  Poznali jsme se v roce 1988 při akcích tehdejší Lidové školy umění Na Střezině.  Chodila jsem do houslové třídy legendární pedagožky Ludmily Stránské,  k níž toho času Tomáš Pilař coby její žák z minulosti začal vodit další generaci Pilařů,  své tři dcery.  Od té chvíle se vyvíjel příběh našeho přátelství provázený společným zájmem. O pár let později jsem se rozhodla věnovat téma absolventské práce na brněnské konzervatoři právě tradici významného českého houslařského rodu Pilařů, s níž mi Tomáš velmi ochotně pomáhal. A v tu dobu jsem se také nadchla pro to mít doma nástroj z dílny, do které jsem od malička ráda chodila nasávat atmosféru a přivonět k typicky vonícím lakům. Přání se mi splnilo a Tomášova nejstarší dcera Šárka pro mě s ohromným citem postavila krásný nástroj, který byl tehdy jedním z jejích prvních. Vyznamenáním pro mě bylo, že si Šárka i Tomáš přijeli nové housle poslechnout i na můj absolventský koncert do Brna. Tomáše Pilaře znám jako člověka, který s velkým zájmem sleduje začínající houslisty a umí je podpořit, povzbudit, vyjít vstříc jejich podmínkám a pomoci jim umožnit hrát na nástroje, které si jejich dřina zaslouží. Je to vzácný, laskavý a nesmírně skromný člověk, za jehož přátelství životu děkuji.

Jaroslav Svěcený, houslista:
S Tomášem se znám od dětství, kdy mě do ateliéru mistrů houslařů Pilařů přivedl můj dědeček: kapelník, houslista a učitel. I Tomáš měl skvělého dědu, báječného houslaře Karla Pilaře, který mě tehdy zasvěcoval do tajů houslí, protože hodně restauroval a opravoval staré nástroje. Byl to nesmírně laskavý a skromný člověk. Myslím si, že po něm Tomáš hodně podědil: – je to fajn ,,kluk" a umí! Moje rodné město může být opravdu hrdé, že v něm už 90 let působí mezinárodně proslulý rod Pilařů. Mám obrovskou radost, že budu moci v neděli 13. dubna na festivalu Smiřické svátky hudby zahrát na housle všech generací, které zaznějí v nádherných skladbách 18. až 20. století. Na violu Tomášova tatínka Vladimíra Pilaře z roku 1970 se mnou v Mozartově hudbě zahraje vynikající český violista Jan Pěruška. Zazní dokonce dvě světové premiéry,které na ,,pilařky" zahraji s mladým klavíristou Václavem Máchou a akordeonistou Ladislavem Horákem. Tomášovi a celému ateliéru Pilař tak můžeme vzdát hold za vše, co tito opravdoví borci dokázali!