Čím voní jeho obuvnická dílna? Možná kůží, řadou lepidel i ředidlem. Vítá nás sympatický a trošku nesmělý mladý muž, do jehož dílny jsme se museli maličko proboxovat. Přes nával práce totiž nemá na nic čas. Dovolenou neměl sedmnáct let. Jeho živností, ale hlavně koníčkem, jsou opravy bot. Tedy staré řemeslo, kteří si mnozí pamatují už jen z pohádek. Michal ale boty nešije, protože nestíhá, jen jim dělá dobře. Vyměňuje patníky, zašívá rozpárané části, lepí špičky. Zkrátka dává boty do pucu.

„Ke své práci jsem se dostal díky dědečkovi Františku Klomfarovi, který spravoval boty. Jako děti jsme okukovaly jeho práci, ale spíš jsme mu škodily. Když jsem se v osmé třídě rozhodoval, co budu dělat, tak byl v nabídce nějaký truhlář, automechanik a mně se řemeslo, co dělal děda, líbilo a neměl ho kdo převzít. Synové nechtěli, a tak to byla moje povinnost."

Michal absolvoval střední odborné učiliště v Hradci Králové. „Když jsem dostudoval, byla škola uzavřena pro malý zájem dětí. První rok jsem se zaučoval u dědy, to byla největší škola života. On mně prozradil všechny fígle a chytáky, jemu vděčím za hodně. Poté jsem se osamostatnil. Něco mi dal do dílny děda, něco jsme koupili sami."

Co potřebuje člověk k tomu, aby byl šikovným obuvníkem? „Trpělivost a zručnost," konstatuje Michal.

Investujte do kůže

Jeho dílně vévodí speciální šicí stroj a pak monstrum, na kterém brousí, lisuje a leští boty. Když totiž botku podrážíte, musíte ji zbrousit, nalepit plátek, nalisovat, znovu obrousit, zaleštit a zabarvit. Mezi nejčastější opravy patří výměna patníků u ženských bot. Denně projde zdejšímu ševci pod rukama nesčetně střevíců, k jejich kvalitě říká: „Jde nahoru. Lidi už přišli na to, že se nevyplatí kupovat laciný asijský boty, ale investují do kožených, které si přinesou opravit. Ty doporučuji, protože noze je tam určitě líp, řešeny jsou lépe i konstrukčně. "

Má vůbec Michal nějaké kolegy v okolí? „Nedávno za mnou přijel syn pana Bláhy, to byl poslední švec na Pace. Jinak v okolí nevím o konkurenci. Ani nás ale nezajímá, my máme práce milion, výdejnu máme úplně zarovnanou. Je to na uživení, ale osm hodin práce denně to nespraví. Sem tu tak šestnáct. Je to taková řehole, ale baví mě to. I když nyní v sobě svádím boj, protože mám malé děti, a tak jsem mnohdy na vážkách, zda ještě večer nemám odskočit do dílny a pracovat nebo se jim věnovat. Pořád s tím bojuji," přiznává tatínek dvouleté a pětileté dcery, který většinou uzamyká dveře dílny kolem jedenácté večer.

Boty ke správce mu vozí lidé z Jičínska, ale také ze Semil, Lomnice. Pod rukama mu projdou i kousky z Anglie, Itálie, Ameriky. „Lidi mají příbuzné, kteří k nám přijedou na dovolenou, a protože vědí, že spravujeme boty, tak si je přivezou."

Pro Michala je jeho povolání koníčkem, navíc ale má opravdu koníčky i ve stáji. I na ně mu bohužel zbývá málo času.

„S manželkou jsme se potkali u koní. Původně je vyučená zlatnice, ale když jsme se poznali, tak si udělal roční kurz na brašnářku, takže v dílně pracujeme spolu. Teď ale ne, stará se o děti," líčí.

Spravovat boty ho nenudí. Stále se prý vyvíjejí nové technologie, musí být ve střehu jaké použít lepidlo, jaký materiál na správku. Rád by, aby řemeslo po něm někdo převzal, což ale vidí černě.