Láďa začal s volejbalem v roce 1973 v Jičíně pod vedením Zdeňka Proseckého v krajském přeboru dorostenců. Potom si ho vyhlédli v Nymburce, kde ho velezkušený trenér Blažek vyzkoušel v dorostenecké lize a hned také zařadil do sestavy pro národní ligu mužů.

Nejúspěšnější sezony odehrál v Dukle Liberec, převážně pod legendárním trenérem Josefem Smolkou. Stal se dvakrát mistrem ČSSR (1980 a 1983), k tomu přidal i dvě stříbra a jeden bronz, dvakrát vyhrál republikový pohár, v letech 1981-83 startoval i v reprezentačním týmu ČSSR do 23 let. Největším úspěchem jednoznačně bylo třetí místo na finálovém turnaji Poháru mistrů evropských zemí ve švýcarské Basileji v roce 1984. V Dukle Liberec si zahrál s hvězdami té doby: Hampacherechem, Jakubíčkem, Lenertem, Malánem, Potáčem, Smolkou mladším.

V letech 1985 a 1986 startoval pod vedením Evžena Kroba za Aero Odolena Voda (čtvrtí v extralize), následně se vrátil do národní ligy do Nymburka, ale extraliga si ho „zavolala" ještě jednou, tři roky odehrál v dresu Stavbáru Žilina. Na závěr profesionální kariéry si dopřál volejbalový chlebíček v německém Vohenstraussu, a to v letech 1992 – 1996.

Druhý (či třetí?) volejbalový dech chytil v roce 2004, kdy spolu s kama-rády (vyjmenovat je všechny nelze), nesmím ale vynechat alespoň Jiřího „Šímu" Šimánka či Jardu „Smoldu" Smolíka, oba také s extraligovými zkušenostmi) založili skoro legendární Dřevěnici B. A hrají pořád, v právě skončené sezoně vyhráli krajskou II. třídu mužů!

A to mají v kádru (u mužů se to prozradit smí) devět borců nad padesát let a další se k této metě tryskem blíží. Objektivně mohu potvrdit, že tre-ninková morálka tohoto unikátního týmu je vynikající (ovšem účast na nejrůznějších oslavách „kulatin" je ještě o pár procent vyšší)!

Na volejbalové pažbě si mimo další připsal i devět zářezů za výhry při prestižní veteránské kategorii na Volejbalové Dřevěnici.
Když hrálo dřevěnické „áčko" osm sezon druhou ligu, Láďa pomáhal na postu „kouče" a vyhecovat tým, to ovládal opravdu skvěle.

Velkou kliku měl v životě i v tom, že má za ženu volejbalistku. Gábina mu fandila a fandí a na jeho lásku k volejbalu určitě nežárlí.
Čas od času bývám delegován jako rozhodčí na jejich mistráky. I to je opravdu jedinečný zážitek. Borci vědí, jak do sudího „zavandrovat", jak si ho „připravit" a jak ten volejbal maximálně zpestřit. Odolají pouze silní!

Tedy, Láďo! Je jasné, že se žádný „nekrolog" nekoná a že zůstaneš součástí dřevěnické volejbalové komunity ještě dlouhé roky!
Za použití Láďových zápisků i Zlaté knihy volejbalu sepsal Václav Nidrle.   (n, re)