Letos si přizval na cestu přátele své „krevní skupiny“. Z Mladé Boleslavi cyklistu a lyžaře Standu Svárovského, z Jičína ředitele 1. ZŠ a radního města Josefa Kužela, který se připravuje na Vassův běh, a z Říčan u Prahy mladou zdatnou turistku Danielu Hroššovou, připravující se na trek kolem Annapuren v Nepálu v příštím roce. Seznámíme vás s částí deníku Ivana Pírka, který si pravidelně píše zápisky o svých cestách.

První den

Ráno odjezd vlakem do Turnova, kde se k němu připojil Standa a pokračovali přes Liberec do Raspenavy. Dále už jen pěšky po turistické cestě do Lázní Libverda poblíž Hejnice, kde se snažili získat odpověď na hádanku položenou před cestou Jardou Slaninou, presidentem naší sauny: Jaká je typická sladkost pro Hejnici. „Musím říci, že to nikdo z místních oslovených nevěděl. Až večer na chatě pod Bukovcem jsme zjistili, že to bývala kobliha plněná nugátem,“ doplňuje Ivan Pírko. Z Libverdy pokračovali přes osadu Peklo a lesem stoupali zatím jen v pohorkách stále vzhůru kolem Hubertovy boudy na nejvyšší kopec Jizerských hor Smrk (1174 m). Když vrstva sněhu přesáhla 20 cm, využil Ivan výhody sněžnic, s kterými byla cesta snazší. Standa se bořil stále více, a tak si později také připnul lyže. Teplota se pohybovala kolem bodu mrazu, nahoře klesla pod nulu a přibývala mlha. Šli po turistické cestě, ale žádné stopy, ani náznak před nimi. Nahoře začalo drobně sněžit a zesílil vítr. Po dosažení křižovatky Předěl, což je rozhraní řek mezi Baltickým a Severním mořem, využili přístřešku a občerstvili se z vlastních zásob nesených v batohu.

Tady se rozdělili tak, že Standa sjížděl na lyžích na Smědavu a odtud upravenou lyžařskou cestou na Jizerku, kde měli zajištěné ubytování. Ivan pokračoval stále podél polské hranice, kde dole tekla řeka Jizera. Turistická značka se brzy ztratila, resp. všechny byly zaváté sněhem, a tyčové značení, jako je v Krkonoších, zde chybí. Mlha stále houstla a když se přiblížil k vrchu „Pytlácké kameny“, začalo se stmívat. Žádná zřetelnější cesta zde nebyla a navíc musel překonávat mnohé sněhové návěje. Cestu dolů hledal více než půl hodiny a stále se vracel na Pytlácké kameny a už přemýšlel o tom, kde se zahrabe do sněhu, aby tu ve spacáku přečkal noc. Byla už tma a čelovka v mlze moc nepomáhala. „Měl jsem však štěstí když jsem seškrábal namrzlý sníh na jedné skalce a uviděl červenou turistickou značku, vlastně šipku určující směr postupu. Další značky už jsem neviděl, jen tabule značící státní hranici. A tak jsem se spustil vpravo dolů v naději, že se napojím na Promenádní cestu mezi Smědavou a Jizerkou, což se stalo. Před šestou hodinou večer jsem byl na chatě, kde jsme slavili můj návrat s domácími až přes půlnoc. Bylo to náročných, místy až dramatických, 31 km,“ připomíná Ivan Pírko.

Na Labskou boudu

Druhý den po bohaté snídani sestupovali (Standa dvě třetiny cesty sjel na běžkách) na nádraží do Harrachova, kam měl přijet v 10 hodin Pepa z Jičína, který se však v poslední chvíli omluvil. V samotném městě Harrachov se k nim přidala jen Daniela. Společně stoupali kolem Mumlavského vodopádu na Voseckou boudu. Pohodlná a příjemná byla cesta lesem podél řeky Mumlava, která je přítokem Jizery, s průzračnou vodou. Když bylo sněhu více, Standa nasadil své běžky a jel napřed, aby zajistil ubytování na Martinovce.

“Vosecká bouda byla uzavřena, a tak jsme s Danielou obědvali jen v závětří chaty na sněhu. Čím jsme byli výše, tím přibývalo sněhu a zesiloval vítr. Bohužel i mlha byla stále hustší a viditelnost se rapidně zmenšovala. Připnuli jsme si na boty sněžnice, vystoupali na Tvarožník (1320 m) a podél polské hranice pokračovali směrem k Violíku. Pochvalovali jsme si tyčové zimní značení, jen turistické rozcestníky byly zakryté namrzajícím sněhem; zde však pomohly němé značky Krkonoš, které jsou vyřezané z plechu do tvaru symbolizujícího významné turistické cíle a chaty, „ vzpomíná Ivan Pírko.

Pohybovali se v nadmořské výšce přibližně 1400 m a potkali jediného turistu a žádného lyžaře. Sněžnice byly skvělé, zvláště při překonávání sněhových návějí. Už za tmy objevili turistickou i němou značku, resp. odbočku na 3 km vzdálenou Labskou boudu. Vítr se sněhem je bičovali více než hodinu než se přiblížili vchodu betonového monstra, což je Labská bouda. Po zazvonění požádali o možnost přespání, neboť pokračovat na Martinovku už nebylo v jejich silách a bylo by to velké riziko. (jp)

(dokončení ve středu)