„Pořád to cítím v kostech, ale už začínám pracovat. Věděl jsem, že si tam sáhnu na dno, ale čekal jsem, že budu na konci prožívat větší euforii. Jenže se dostavil pocit, že cíl nebyl nejdůležitější, ale hlavní byla cesta,“ povídal pro Deník šestatřicetiletý závodník ze Znosimi, který byl klasifikován na 31. místě.
Nezaskočilo vás, že jste od začátku řešil karamboly a zdravotní problémy?
Zkraje to nebylo jednoduchý. Trochu jsem si to zavinil těžkým pádem hned v první etapě. Po otřesu mozku jsem nevěděl, kde jsem. Ležel jsem dvacet metrů od motorky a nemohl ji najít. Rameno mě pak bolelo pořád.
Tvrdší vstup do rallye jste mít nemohl…
Uvědomil jsem si, jak je lehké spadnout, když člověk na chviličku přestane dávat pozor. Večer jsem ale dal dohromady a v bivaku si povídal s mladým Indem Santoshem. Všemu jsme se smáli, ale za dva dny jsem viděl, jak mu po nehodě dávají masáž srdce a letí pro něj vrtulník. Pak jsem si ve zbytku etapy říkal, jestli to, co dělám, má nějaký smysl…
Jak vzpomínáte na okamžiky, kdy jste ve druhé etapě řešil problém se shořelým čerpadlem?
Hodinu a půl jsem dumal, jak přemístit benzín ze zadní nádrže do přední. Pak jsem naštěstí uprostřed pouště našel starou děravou petku. S pomocí hadičky jsem do ní přeplival asi pět litrů paliva a naléval ho do funkční nádrže. Jen díky tomu jsem se dokodrcal do cíle.
Aby toho nebylo málo, začal vás trápit zánět šlach.
Problémy jsem měl už dřív. Ruce mám za roky na motorce dobitý, ale po dlouhých etapách se to zhoršilo. Do dne volna jsem se probudil s totálně nateklýma rukama, nemohl jsem ani natáhnout prsty. Bál jsem se, že je to konec. Lymfomasážemi mi pomohl fyzioterapeut z Buggyry, na dálku dokonce čarovala máma. Provozovala nějaké seance a říkala, že jí pak natekla a brutálně rozbolela ruka.
Poslední etapu jste po pádu a poničení kola dokončil díky Romanu Krejčímu, který dojížděl mimo hlavní pořadí.
Maňas mě zachránil. Je to kamarád, vždycky plný energie a elánu. Ještě když byl v soutěži, počkali jsme na sebe a jeli spolu do bivaku. Když uviděl, co se mi stalo, tak ještě dřív, než jsem ho stačil požádat o pomoc, začal sundavat kolo ze své motorky. Maňas je velkej frajer, protože pak dojel i na mém pochroumaném kole. Bylo to super. Poznal jsem, co je solidarita.
Já měl dveře otevřené
Dostal jste se sám k tomu, abyste někomu pomáhal?
Po problémech s čerpadlem jsem potkal polozraněného Francouze v okamžiku, kdy jsme vjížděli do velkých dun. Pod jednu lehl, motorkou měl na sobě a křičel. Zvedl jsem ho, pomohl mu nastartovat a vytlačil stroj nahoru. Jenže o tři duny dál s sebou plácnul znova. Zase jsem mu pomohl, ale řekl jsem mu, že nemůže pořád padat, že nás čeká ještě dvě stě kilometrů. Naštěstí pak byly duny jednodušší a dojeli jsme do cíle.
Před Dakarem jste se netajil tím, že byste mohl při etapě předvést nějaký freestylový prvek. Došlo na to?
Jednou jsem udělal malou roznožku a jednou zvednul ruku, ale nepovažoval bych to za nějaký husarský koutek. (směje se) Moc na to nebyl prostor. V dunách byl člověk rád, že to vyjel. Ani jinde se moc skákat nedalo, a když trochu jo, tak tam nebyli žádní fotografové…
Máte spočítané, na kolik vás Dakar vyšel?
Myslím, že celá ta sranda včetně přípravných závodů stála asi čtyři nebo pět milionů korun.
Na Rallye Dakar se sešla početná a zajímavá sestava českých posádek. Byla možnost nějaké komunikace?
Na to nebylo moc času, ale v podstatě se dá říct, že dveře jsem měl všude otevřené. Všichni byli fajn, ale vypozoroval jsem, že naše týmy spolu moc nevycházejí. Dost mě to překvapilo, ale jsou to konkurenti, každý bojuje o přízeň médií a každý chce být vidět. Přišlo mi, že zahraniční posádky mají k sobě blíž než české.
Přemýšlel jste už o budoucnosti?
Nedávno se pro cestování otevřela Srí Lanka, kde máme základnu s několika pokojíky, a tak tam s rodinou asi na nějaký čas odjedeme. Tady to vypadá dost bídně. V Saúdské Arábii jsem na koronu úplně zapomněl. Počítám, že si u moře dva měsíce odpočineme a já se pustím do knihy o Dakaru.
Jste pár dní doma, uvažujete už o Dakaru 2022?
Sám nevím, co bych jiného dělal… (směje se) Mám nějaké nabídky, musím to zvážit. Jde o to, jestli bych spíš jel v něčem, co má čtyři kola. Nevylučuju ani motorku, ale docela by mě lákala bugina. Podstatné je, jaké se mi podaří sehnat partnery. Jet na hobíka a v podstatě sám, bylo fajn, ale jednou to stačilo. Nebylo by od věci se někam posunout.