Václav Milík se jako jeden z nasazeného tuctu přímo do čtvrtfinále nemusel prodírat vylučovací skupinou. Natěšené pardubické publikum však opařila hned jeho první jízda.
„V pátek se konal v Pardubicích závod Evropy. Našli jsme pro něj nějaké nastavení, které nám fungovalo strašně dobře. Takže jsem si ho přenesl na první jízdu v neděli. Tím, jsem to ale celé prohrál. Protože z jedničky se v Pardubicích jízdy neprohrávají. V první dráze mi to absolutně nejelo, takže jsem tu motorku po té lajně sunul dopředu,“ posteskl si Milík.
Couvala mi dozadu
Toho, že metr od metru ztrácí, by si všiml i člověk, který viděl plochou dráhu poprvé. Laik ale potřebuje vysvětlit, proč ho zradilo nastavení z pátku…
„V pátek byla úplně jiná dráha. Motor mi přišel udělaný ze servisu těsně před pardubickým závodem mistrovství Evropy. Nebyl tady ani trénink. Takže jsme si to pořádně nenastavili. Různé změny jsme dělali v průběhu závodu. Došli jsme k opravdu dobrému nastavení, ale je vidět, že jen na ten konkrétní den,“ krčí rameny kmenový jezdec AMK Zlatá přilba.
„Myslel jsem si, že to bude fungovat i v neděli na Zlatou, tak jsme to nechali, ale opravdu to totálně nejelo. Byl jsem zklamaný z toho, že jsem si neotevřel sešit z loňska. A vůbec z těch roků před a nedal si tam to standardní, co mi funguje. Ale jak říkám, ten motor jsem extra neznal. Navíc mistrovství Evropy se jelo večer. Počasí bylo jiné, větší teplo a jelo to absolutně jinak,“ podává svědectví Milík.
Laik se s tím spokojí, ale co na to plochodrážní odborníci? Nešlo o příliš velký risk?
„Tak, po boji je každý generál. Spoléhal jsem na myšlenku, že to bude dobré. Ještě před první jízdou jsem seděl a říkal jsem si: Sakra, nedělám chybu, když nechám nastavení z pátku. Ale druhý hlas mi napovídal: Mně to opravdu tady jelo… V pátek jsem cítil, jak mě to strká dopředu. Tak jsem rozhodl, že to zkusím. A opravdu jsem to dělat neměl. Protože to bylo šílené. Po startu ještě jakž takž v pohodě, ale motorka mi spíše couvala dozadu. Celými čtyřmi koly jsem se protrápil,“ podotýká.
Milíkovi je trochu na škodu, že na rozdíl od mladší generace závodníků svému stroji rozumí. Motocykl dokáže komplet rozebrat i složit. Tudíž i nastavit motor. Tím pádem se nenašel nikdo, kdo by ho přemluvil k jeho standardu.
„Spekulovali jsme nad tím s mechaniky. Připouštím, že jsme zvažovali i druhou variantu. Úplně se vykašleme na pátek a nastavíme to na Zlatou přilbu jako začínáme vždycky. Ve finále jsem řekl klukům: Ne, já to chci zkusit. Protože ten motor na Evropě fakt fungoval. Teď už vím, že jsem se měl nechat překecat k tomu, abych šel do klasiky a nedělal takové blbosti,“ sype si Milík popel na hlavu.
Ellisi, tref tu díru…
A skutečně po zákroku na svém stroji začal hasit požár. Druhou jízdu dokončil na třetí příčce.
„Věděl jsem, že jsem hodně pomalý. Tak jsme se vrátili k tomu, co tady funguje vždycky a už to bylo dobré.“
Své finále si prožil Milík už ve třetí čtvrtfinálové jízdě. Karty v jeho skupině byly rozdány jasně. Pardubický borec musel nutně skončit před Adamem Ellisem. Oba totiž do té doby zaznamenali třetí a čtvrtou příčku. Tím, že se ve Zlaté přilbě započítávají dvě lepší jízdy, dostali šanci oba…
„Bylo mi jasné, že musím vyhrát. A také, pokud někdo odstartuje lépe, tak už mě na lajnu nepustí. Tak jsem u depa zkusil jednu zatáčku projet venkem, ale hned mě předjeli tři. Přesto jsem se dostal na druhé místo, protože motorka jela ukrutně dobře. V Pardubicích, jak se to v průběhu závodu vyhází, tak už se fakt jede prostě jen po lajně. Ta lajna jede dobře. Kdo se odsune od lajny, tak prohrává. Proto jsem ani nezkoušel v posledním kole žádný atak vnějškem,“ popisuje Milík.
Před svoji poslední čtvrtfinálovou jízdou, která se ukázala konečnou, si hodně dlouhou dobu vyšlapával terén na startovním roštu. Déle než obvykle. Jako by získával čas a trochu brnkal Ellisovi na nervy.
„Chtěl jsem si pozici perfektně připravit. A také jsem si ji perfektně připravil. Odstartoval jsem opravdu dobře. Možná jsem se měl více naklopit ze svého třetího pole k lajně, abych mohl hned zavřít toho z jedničky. Ten mě trochu ujel. Druhou zatáčku jsem cítil, že jsem strašně rychlý, tak jsem to chtěl zkusit po venku. Bylo tam hodně vody, takže jsem se tam úplně přetočil a předjeli mě tři. Tak jsem se vrátil k lajně a předjel jsem je zase zpátky na druhé místo. Dostal jsem se až k zadnímu kolu Ellise. Pak jsem za ním musel jedno kolo v nájezdech brzdit, protože jsem měl motorku rychlejší. Pak už jsem akorát spoléhal na Ellisovu chybu. U depa byla docela dost velká díra, tak jsem čekal, že ji třeba vymete. A pošle ho navenek, abych ho podjel. Ale nestalo se,“ lituje a dodává: „Před poslední jízdou jsem udělal ještě jednu malou změnu a v ní jsem byl sakra rychlý. Už by mi to normálně šlo v pohodě dál, ale všechno jsem si zkazil první jízdou.“
Omluva všem fanouškům
Nikdo by nechtěl být v jeho kůži. Vyjet před bouřící davy s cílem ne si jízdu jen užít, ale postoupit z ní.
„Pod tlakem jsem se necítil. Věděl jsem, že když dobře odstartuji a budu na prvním místě, tak už mě nikdo nepředjede. Cítil jsem, že mi ta motorka fakt jede dobře. Tím, že jsem odstartoval jako druhý, tak jsem ale musel hned něco podniknout. Tím jsem ztratil, ale zkoušet jsem to neměl. Měl jsem se držet na lajně za prvním a donutit ho k chybě,“ přemítá vítěz Zlaté přilby z roku 2017.
O Milíkovi je známo, že nemá rád tvrdé dráhy. Celé září v Pardubicích nepršelo. Nevyhlížel na víkend avizovaný déšť?
„Ani ne. Je pravda, že měkčí a hlubší dráhy mám rád. V Pardubicích mi to ale nevadí. Každý, kdo dráhu připravuje ví, že je důležité ji kropit a porýpat. Dnes se všude jenom kropí a smykuje. Většinou jsou dráhy tvrdé. Mám takový pocit, že už to jiné nebude. Plochá dráha se prostě takto změnila. Musím tedy o všem lépe přemýšlet a nedělat chyby v nastavení. Dobře startovat, držet si optimální stopu. Myslím si, že to zase bude fajn. Miluji dráhu, která je na Zlatou přilbu vždycky perfektně připravená. O to víc mě mrzí ta blbost, co jsem udělal,“ poznamenává šiřitel slavného plochodrážního rodu.
Přes brzké vypadnutí ho diváci vyprovodili do depa aplausem. On je totiž bojovník a rval by se i s prasklou pneumatikou…
„Chtěl bych se omluvit všem fanouškům, protože vím, že se v Pardubicích hodně chodí dívat na mě. Dnes jsem jim moc radosti nedopřál. Ale jo, měl jsem jízdy, kdy jsem předjížděl, takže jsem se snažil vybojovat jim alespoň hezkou podívanou. To se mi podařilo, ale měl tam být postup dál. Když skončit tak alespoň v semifinále. A ne ve čtvrtfinále. To je pro mě ostuda,“ přiznává Milík.
Jakmile vyjede na dráhu Václav Milík, překročí se limit hluku. Nejen ve Svítkově, ale ve vzdálenějších obcích…
„Myslím si, že každý rok je to lepší a lepší. Lidi jsou tady super a fakt se závodí krásně. Jsem strašně rád za to, jak mě podporují. Po této stránce je paráda končit takto sezonu. Strašně mě mrzí, že jsem jim toho neukázal více.“
Okradl se o novou motorku…
Dva poslední ročníky a dvě zklamaní. Z opačných důvodů. Zatímco letos skončil hluboko v poli poražených, tak vloni dojel druhý. Jenže jako vítězi Zlaté přilby se mu i druhá příčka kouše špatně…
„Kdyby ale byly vloni ceny jako jsou letos, tak už bych tak naštvaný nebyl. Za všechny tři místa dávali motorky. Letos jsem hodně naštvaný, protože jsem se zbavil možnosti o ně zabojovat,“ říká s hořkým úsměvěm Milík.
Zbytek závodu tak mohl sledovat ve své dílně z televizní obrazovky. A mohl si trhat vlasy, protože ve finále by měl šanci…
„Když jsem pak koukal na to finále, tak musím říct, že to je celkem ostuda, že jsem v něm nebyl. Protože výkonnostně to v rankingu nejsou lepší závodníci. Zlatá přilba je specifická v tom, že ji může vyhrát téměř kdokoliv. Podle systému v ní má člověk velké možnosti. Ve finále jsem viděl jako největší favorita Doyleho. Z těch ostatních mi nikdo nepřišel,“ tvrdí.
Nakonec zvítězil Timo Lahti, kterého Milík vloni porazil a z vnější dráhy odsunul na třetí příčku.
„Velké překvapení. Ale určitě je to super, protože se do historie Zlaté přilby zapsal také Fin. Myslím si, že to už se jen tak nestane, protože těch Finu je opravdu málo. Timo ale jede pěknou sezonu. A zasloužil si to."
První čtvrtfinálová jízda symbolizovala celou sezonu Václava Milíka.
„Popsal bych ji jako experimentování s převody. Když něco fungovalo tamhle, tak se to přenášelo na další dráhy. Trápí mě to celou sezonu, takže určitě vím, nad čím se mám zamyslet. A nedělat podobné blbosti. To zaprvé. A za druhé, to nastavení které máme pro Zlatou přilbu optimální a v tom sešitě napsané, tak se ho držet. Když se podívám deset let zpětně, tak to vždycky fungovalo. Hodně klíčová je už čtvrtfinále. Když člověk dostane pro první jízdu lajnu, tak se vyhrává. První jízda určí celý průběh závodu. Vím, že tady jednička prostě startuje dobře a já jsem byl více než přesvědčený, že z ní také vyhraji. Po pěti metrech od startu jsem ale tušil, že to není ono. Že to nepojede. Byl jsem z toho zklamaný. Každopádně pro další roky je směrodatné: první jízda z jedničky se prostě neprohrává,“ má jasno Milík.
Mluví sice o konci sezony, ovšem ještě dnes pojede v Praze na Markétě (od 18:00) Memoriál Luboše Tomíčka.
