Objevená slečna Zapomenutá...

Východočeské basketbalistky bojují o mistrovství Evropy

Zdroj: ČBF

Slečna Zapomenutá. V mládežnických kategoriích pravidelně reprezentovala svoji zemi, ale potom se na deset let z národního týmu vytratila. Protloukala se léta cizinou a po návratu do České republiky si jí všiml nový trenér Lvic. A tak si rychnovská rodačka RENÁTA BŘEZINOVÁ už několik měsíců může říkat slečna Znovuobjevená…

V reprezentaci patříte k těm nejstarším. Zkušeností v národním dresu ale máte minimálně. Vnímáte to jako nějaký handicap?

Je pravda, že reprezentačních zkušeností mám nejmíň. Jinak těch mezinárodních mám docela hodně. Hrála jsem v Itálii, Belgii, naposledy v Polsku. Takže to za žádný handicap nepovažuji.

Debut v ženské reprezentaci jste zaznamenala až v osmadvaceti letech. Přitom v tu dobu už jste měla za sebou bohatou zahraniční kariéru. Čekala jste ještě vůbec povolávací rozkaz?

No ani ne. Už jen pro to, že v době toho kvalifikačního okna jsem byla tak trochu zraněná. Jenže reprezentace se neodmítá. Navíc, kdy jde o první zkušenost. Ty zdravotní problémy se mě drží stále, ale už je to lepší. Abych byla upřímná, pozvánku jsem čekala o pár let dřív. To jsem hrála v cizině, měla dobré sezony a zdravotně byla v pohodě.

Proč si myslíte, že vás pozvánky tak dlouho míjely?

Možná, právě proto, že jsem hrála venku. Nikdo asi nevěděl, kde jsem. Jinak mě nic nenapadá. To je spíše otázka na někoho jiného.

Pomohl vám tedy do reprezentace návrat do České republiky, konkrétně do Hradce Králové?

Stoprocentně. Protože pozvánka přišla po zápase s USK Praha (směje se). Někdo viděl, že umím hrát basket. Ale to bych vystřihla…

Jako rozená Východočeška jste zakotvila ve svém regionu. Jak na sezonu v dresu Hradce vzpomínáte?

Podle mého názoru je Hradec druhý nejlepší klub v republice. Před tím už jsem tam kdysi byla, znám paní trenérku, která to umí. V české lize není tolik takových trenérů, kteří basketbalu rozumí, tak jako ona. Po skončení mého zahraniční angažmá se mi ozvali. To jsem ještě nevěděla, že zůstanu v Čechách. Volila jsem tak ze dvou variant: Hradec nebo zpátky cizina.

Výkony v Hradci vás tedy katapultovaly do reprezentace. A vydařila se vám také premiéra. Německo jste počastovala devíti body a předvedla dobrý výkon. Myslíte si, že vám to otevřelo dveře na delší dobu do národního týmu?

Je jasné, že když se chytí člověk hned na začátku, nesete si to dál. Ale nemyslím si, že v opačném případě, bych si ty dveře do reprezentace zabouchla. Vždy záleží na aktuální formě, trenérovi a pochopitelně také zdraví. Já jsem byla strašné ráda, protože jsem konečně mohla ukázat, že na to mám.

Byla jste před vstupem na palubovku nervóznější než obvykle?

O trošku. Spíše mě překvapilo, že mě trenér pošle do hry tak brzo. Přemítala jsem o druhém poločase, ovšem že mě nasadí už ve druhé čtvrtce, tak to jsem byla nervóznější. Poté, co mi spadla do koše první střela, tak to ze mě spadlo.

Sezona v Hradci vám musela vyjít na jedničku, protože po vás sáh nejlepší klub v republice. Co vás do USK vystřelilo?

To nebylo úplně vystřelení, spíše bych hovořila o sestřelení. Dostat se do USK je asi super, ale v mé kariéře to nebyl správný krok. Nedostala jsem tam příležitost ukázat, co ve mně je.

Mám tomu rozumět tak, že kdybyste měla tu moc vrátit čas, zůstala byste se v Hradci?

Každopádně. Kdybych věděla, co mě čeká, určitě bych zůstala v Hradci.

Proč jste se v USK Praha neprosadila? Byla tam obrovská konkurence?

To si úplně nemyslím. Podle mě jsem vůbec nedostala šanci prosadit se. A když už jsem nějakou dostala, byla zcela bezvýznamná. Například chvíli jsme si zahrála proti Jekatěrinburgu. Poslední kapkou bylo podepsání další pivotky. Nechtěla jsem trávit většinu času na střídačce. Někdy dokonce nenastoupit vůbec. To pro mě není.

Vy jste se rozhodla pro odchod do polské Toruně. Jak se přesun upekl?

Pomohl mi pan Blažek. Rozebírala jsem s ním situaci v USK a řekla mu, že tam nejsem šťastná. Pomohl mi rozvázat kontakt a poradil mi Toruň. Prý mluvil s panem Svitkem, a že tam potřebují pivotku. A během tří dnů se to zpunktovalo.

Lépe jste si nemohla vybrat. Více už hlavnímu reprezentačnímu kouči nemůžete být na očích, viďte?

Pro mě bylo hlavní prioritou někde hrát. V Toruni měli málo pivotek. Navíc polská liga je fakt výborná. Když bych to měla porovnat se svými předchozími štacemi, tak ten levell je vysoký. V Polsku je to tvrdé, je to hezké a hlavně jsem hrála. A zásluhou pana Svitka se připravit i na tréninkové dávky, které jsou i v reprezentaci.

Hodnotíte angažmá v Toruni jako vydařené?

Neřekla bych přímo vydařené, ale beru ho jako další cennou zkušenost. V mnoha herních situacích jsem se poučila.

Vaše šance dostat se do finální dvanáctky pro mistrovství Evropy vzrostla kvůli zranění Julie Reisingerové. Cítíte to podobně?

Vnímám, že ta příležitost zahrát si poprvé na mistrovství Evropy je velká. Na druhou stranu si nehodlám tím nějak extrémně zatěžovat hlavu. Navíc Julča zastává jiný post než já. Ona je klasický pivot, já přeci jenom vystřelím rovněž z dálky. Při její absenci nemáme v týmu žádnou pětku. Snad jen Kamilu Štěpánovou. Upřímně, není to moje oblíbená pozice, ale musíme hrát s tím, co máme.

Počkejte, v Pardubicích jste působila pod košem spíše jako rozrážečka. Vypadá to, že postupem času se ale vaše role změnila.

(nadechne se) Tak v Pardubicích jsem měla asi o dvacet kilo víc (úsměv). To jsem byla mladá. To už je dávno. Na druhou stranu, teď by se mi ta kila hodila, protože nikdo takový v reprezentaci momentálně není. V moderním basketu hodně trenérů směruje hráčky k tomu, aby byly rychlejší, tím pádem pohyblivější, tím pádem hubenější.

Takže vás to donutilo, abyste ta kila shodila?

Ani ne. Mně to šlo tak nějak samo. U mě to také souviselo s psychickou stránkou. V české lize jsem cítila nátlak. A když jsem odešla do ciziny, tak ten stres ze mě opadl.

Jak vůbec vzpomínáte na působení na Studánce?

Strašně hezky. My jsme byli v Pardubicích jedna velká rodina. Hrálo se tam srdcem. Všechny holky tam odsud mám hrozně ráda. Vzpomínám na emoce, kdy jsme si vybojovaly ŽBL. Já jsem tam hrála basket odmalička a tohle byla taková třešnička.

Kam jste se z Pardubic vytratila?

Odešla jsem zkusit štěstí do pražské Slavie. Tam jsem ale pochopila, že se nechci pohybovat v českém prostředí, a tak jsem šla do ciziny.

Asi nebylo úplně jednoduché odejít z neznámého klubu do zahraničí.

To nebylo. Musela jsem se nahoru prokousávat. Začínala jsem ve druhé italské lize a hned za rok jsem šla do první. Agent mi povídal, že takový pokrok v Itálii není zcela běžný. Nabádal mě, že nesmím usnout na vavřínech. Tak jsem ho poslechla a v první lize se udržela. (směje se). Velice jsem si toho cenila, protože jsem se o to zasloužila sama.

Už vás tedy nic nepřekvapí. Ani případný start na mistrovství Evropy?

Takhle bych to úplně neformulovala. Spíš bych, slovo nepřekvapí, nahradila, slovem nerozhodí. Zkušenosti jsou ale pokaždé jiné. Každý rok mě naučil něco jiného. Ať už se to týče osobního života nebo toho basketbalového. Když člověk udělá chybu, tak už ji neudělá znovu. Těch chyb nechci dělat hodně, takže je eliminuji. A to jsou právě ty zkušenosti.

Zdroj: ČBF

Lvice Březinová