Před vyjížďkou jsem četl o alpském vrcholu Großvenediger (česky: Velký Benátčan), že název této majestátné hory pochází z dob, kdy si obyvatelé v údolí mysleli, že z vrcholu jsou vidět Benátky. Řekl jsem si – co takhle propojit Benátky a vrchol „Velkého Benátčana“ vlastními silami? A co to zkusit non-stop v jeden den? Tento nápad se rozjel jako lavina a nešel zastavit. V hlavě zrál jako víno. Hned po příjezdu z projížďky jsem si byl na sto procent jistý, že tento extrémní non-stop bike&hike projekt uskutečním.
Dojet na silničním kole z Benátek do obce Hinterbichl, odtud vyjet k chatě Johannishütte (2121 m) na horském kole a pěšky zdolat nejvyšší vrchol Salcburska – Großvenediger (3674 m) je celkem slušná porce kilometrů a výškových metrů, navíc, když se to celé „sní“ za pouhý jeden den.
Přes rok jsem snil o tomto projektu v napětí, zda bude možné celou trasu absolvovat v jeden den. Bylo mi jasné, že budu muset tvrdě trénovat ,a hlavně že na cestě za snem nemůžu být sám. Vézt si veškeré vybavení jako horolezecké boty, mačky, cepín, lano, sedák, karabiny atd. by se s akcí trvající maximálně 24 hodin příliš neslučovalo.
Také by byla škoda cestu vedoucí z nádherného města do ještě krásnější přírody nezaznamenat. Výběr lidí, kteří vytvoří náš expediční tým, byl jasný – brácha Martin a kamarád Petr „Ňůmen“ Novák – zkušený to horolezec a kameraman.
K mému potěšení neváhali a rozhodli se obětovat svůj volný čas na uskutečnění toho bláznivého nápadu. Mohl jsem začít mluvit nikoliv o mé, ale o naší akci.
Po dvou odkladech kvůli velmi špatnému počasí jsme se konečně dočkali! Vsadili jsme na srpen. Ve středu 5. 8. v pět ráno sedáme do auta a jedeme do Prahy vyzvednout Ňůmena. Večer už trávíme na Johannishütte (2121 m) a kocháme se výhledem na Großvenediger (3674 m).Druhý den poznáváme naši trasu v protisměru, jedeme do Benátek. Jedno je jisté, cesta přes dvě horská sedla nebude jednoduchá. Celkem nepřekvapivě jedeme skoro pořád z kopce a taky projíždíme asi pěti ne zrovna krátkými tunely.
Večer na okraji Benátek už baštíme těstoviny a chystáme se na start. Nervozita stoupá, ale pak už konečně – v jedenáct večer přichází první šlápnutí do pedálů a výjezd do tmy. Expedice konečně začíná a padá první ze dvou kamenů na srdci. Ten druhý – doufejme – spadne z výšky 3674 metrů.
Kluci jedou v autě za mnou a daří se nám celkem rychle prodírat se ještě stále čilým italským nočním životem. Občas nás zastaví červené světlo semaforu – prohodíme pár slov, dostanu flašku s jonťákem, tyčku nebo cokoliv, co si poručím. S takovou oporou v zádech a slibnou předpovědí počasí přede mnou se jede skvěle.
Dan Polman
pokračování v dalším vydání Jičínského deníku
