Pohybová připravenost dětí od základní školy klesá. To je fakt posledních let. I sportovní odborníci si lámou hlavu nad tím, jak dosáhnout nápravy. „Z hlediska pohybového nadání a aktivity dnešní doba děti bohužel formuje nedostatečně,“ říká královéhradecký hejtman Jiří Štěpán. Profesí vysokoškolský pedagog se vyjadřuje i k současné úloze rodičů, učitelů a k podpoře venkovských klubů.

Teď sice bylo vinou nouzového stavu pohybu méně, ale jak nahlížíte na sportovní dovednost dnešních dětí?
Předškolní děti odmalička berou sport jako přirozený pohyb. Dělají vesměs věci, které jsme dělali my či dřívější generace. Ale u dalších věkových skupin už mám pocit, že dnešní doba děti z hlediska pohybového nadání a aktivity bohužel formuje nedostatečně. Platí to zejména na základní škole. Myslím si, že zde by na nápravu nestačily ani tři hodiny tělocviku týdně, jak slibovalo ministerstvo školství. A možná ani víc hodin. Také by to chtělo mít ještě víc sportovních klubů při školách, které už nyní v určité míře fungují.

Zápal dětí zvlášť pro výkonnostní sport se postupem věku snižuje. Co je příčinou?
Zde cítím neřešenou odpovědnost ministerstva školství z nedostatečné podpory tělesné výchovy. Právě z hlediska pohybové připravenosti dětí na základních školách vidím problém při přechodu na střední školu. Velký zlom nastává ve starším dorostu, kde dochází k ohromnému útlumu a úbytku dětí ve sportovních klubech.

Lze tomu nějak zabránit?
Jak už jsem řekl, potřebujeme minimálně tři, možná i víc hodin tělocviku. Dneska na základní škole máte dvě tři hodiny. Zároveň od sedmé osmé třídy, to je různé, začíná být povinný druhý cizí jazyk. Děti se tak dohromady s češtinou učí dokonce tři jazyky, což je podle mě absolutní nesmysl. Dále neustále řešíme otázku, kolik má být hodin matematiky, ale už neřešíme to, že se děti nedokážou hýbat.

Děti ve středoškolském věku mají dnes řadu jiných zájmů a nabízí se jim víc lákadel, než je sport. Půjde to změnit?
S přechodem na střední a pak vysokou školu přicházejí jiné zájmy a jiné představy o životě. A sport, který byl do té doby číslem jedna, jde stranou, pokud k němu tedy člověk nemá absolutní zapálenost. Samozřejmě asi nelze nic namítat, když se děti budou věnovat něčemu jinému - studiu, práci - a budou v tom dobré. Ale bylo by skvělé, kdyby u sportovních činností v nějaké podobě zůstaly. Mladí lidé by měli sport a pohyb vnímat jako přirozenou součást života.

Mnohdy to tak mladí necítí. Zvlášť fotbalové kluby v obcích trápí velký úbytek dětí.
Nejde o to, že ti mladí musejí hrát nutně velkou soutěž. Je potřeba, aby se děti hýbaly a jestli se budou hýbat při fotbale, v Sokole, nebo jinde, tak je to úplně jedno. Důležité je si uvědomit, že sportem děti dostávají důležitý vklad do života. Z tohoto pohledu je důležité udržet u sportu děti, které nejsou tak dobré a sport nikdy nebudou dělat na špičkové úrovni.

Nejde jen o pohyb samotný. Sport rozvíjí mladé lidi i po jiných stránkách…
Výchova probíhá v rodině, ve škole a potom v prostoru volného času. A pokud jej dítě tráví ve sportovním klubu, tak je to pro jeho další růst přínosné. A v dnešní době také nezastupitelné, protože podle mého názoru v současnosti dost klesá autorita rodičů, stejně tak klesá autorita školy a jediné, co tady zůstává jako další potencionální pilíř v rámci výchovy, jsou právě sportovní kluby, ale třeba i kroužky.

Zmínil jste rodiče ve smyslu, že jejich autorita klesá. Nemyslíte, že naopak jejich vliv na školu a hlavně na trenéry je někdy až nezdravě velký?
Myslím si, že vzrostl vliv rodičů na školu, na učitele, ale nemyslím si, že vzrostl vliv rodičů na děti. Dovolím si říct, že dnes má rodič pocit, že může v uvozovkách nařizovat úplně všem. Individualismus se projevuje i v tom, že si rodiče myslí, že mají ve všem úplně poslední slovo a také pravdu. Hodně rodičů v dnešní době všemožně tlačí na trenéry, aby jejich dítě bylo v základní sestavě, jak ho mají vést… A to není dobré, protože děti potom jsou tlačeny do toho, aby sport dělaly víceméně profesionálně.

Na to upozorňují i někteří sportovní odborníci, že z dětí sice vychováváme šikovné sportovce, ale spíš stroje. Souhlasíte s tím?
Pravdou je, že řada dětí dnes vnímá sport jako strojovou záležitost. Je to i dobou, která je dnes zaměřena pouze na výkon. V průmyslové sféře je to pochopitelné, že chceme dosahovat dobrých výsledků stále více, rychleji a nejlépe. Všechno se nám musí podařit, chceme být všude nejlepší. Jenže pak se stává, že věci začneme dělat mechanicky. Doba je hektická a my si ji děláme ještě hektičtější, jelikož se snažíme toho udělat více, než je fyzicky možné a vytrácí se z toho to nejdůležitější - prožitek a radost.

Ale na děti je tlak z okolí…
U mládežnických kategorií občas pozoruji, že tlak na děti je kladen nejen od trenérů, ale také rodiče si v nich někdy promítají svoje minulé neúspěchy. Rodiče se samozřejmě chlubí svými dětmi, to je normální, dělali to naši rodiče, děláme to my a budou to dělat naše děti. Ale ten tlak může způsobit, že děti už sport nevnímají jako radost, ale jako povinnost.

A přitom to je základ, milovat sport, provozovat ho pro radost. Kdo si tuhle vazbu vytvořil už v dětství, tak má předpoklad dosáhnout úspěchu. Vidíte to stejně?
Máme radost z výsledku, nikoliv ze samotné činnosti nebo hry. Bylo by dobré, abychom se dokázali po nějaké činnosti zastavit a víc si uvědomit prožitek. To je právě zajímavé, když pak ti vrcholoví sportovci, kteří si odvážejí medaile z velkých akcí, říkají, že si to užili. Například Ester Ledecká povídá, jak si ten závod užila, jak vyhrála medaili. Mluví o intenzivním prožitku. Takovému vnímání bychom měli děti učit. Dnes si moc nesdělujeme to, že jsme něco zažili, vnímáme až konečný výsledek.

V některých obcích v kraji už některé kluby zanikly. Jak tomu zabránit?
Myslím si, že tohle je jednoznačně úloha nejen kraje, ale také měst a obcí, aby jednotlivé sportovní oddíly, ale i kroužky a celkově zájmovou činnost podporovaly. Finance, které do toho dáme, ať už je to do údržby hřiště či opravy kabin, tak za prvé zajistí prostor pro volnočasovou náplň dětí a za druhé vytváří trvalejší hodnoty. Tím, že lidé v malých obcích si jdou zahrát třeba volejbal, pak si dají kafe nebo pivo, tak je to hlavně o pospolitosti lidí a společenském životě na venkově.

V řadě obcí má sport, převážně fotbal, dlouhé kořeny. Usilujete o jejich udržení?
Je to tradice v našich zemích, ať už jde o Sokol, Orel, Dělnické tělovýchovné jednoty a pochopitelně také o fotbalové kluby. U těchto oddílů mnohdy slavíme sto let výročí od založení. Tyto spolky vždycky měly v našich obcích zázemí. Obec je vnímala jako svoji vizitku a starala se o ně stejně jako o obecní úřad, kostel, kapličku či místní hasičské sbory. V tuhle chvíli to žije a my chceme, aby to žilo dál.

Podpoří kraj sportovní kluby a další zájmové organizace, které se vinou pandemie dostaly do problémů?
Určitě. Do rady kraje na 8. června a do zastupitelstva kraje, které bude 22. června 2020, připravujeme „generální pardon“, což je rozvolnění podmínek pro využití dotace v rámci všech dotačních programů 2020 a „postižené“ individuální dotace, aby vyvolané změny nebyly sankcionovány a příjemci mohli realizovat svůj projekt tak, jak jim to současná mimořádná situace dovolí.

Jste vysokoškolský pedagog. Změnila se nějak role učitelů?
Na škole hodně záleží a vzory učitelů jsou pořád velké. Právě oni mohou nadchnout děti pro danou činnost. Nadchnout pro to, co jim říkají. A také u nich vytvářet vztah k předmětu a k životu na základě radosti.

Potom je třeba, aby i učitel vykonával profesi s radostí. Pak to dokáže přenést na děti. Myslíte si, že to tak je?
Do budoucna ve školství vidím velký problém, protože dojde ke generační výměně v učitelských sborech. A teď půjde o to, abychom do školství nalákali lidi, kteří skutečně chtějí učit. A správným způsobem také dokážou dětem vše předat.

V čem je podle vás současná mladá generace jiná?
Současná generace dětí z mého pohledu bere věci víc automaticky. Mladí lidé by měli pochopit, že aby si mohli něco koupit, tak na to rodiče musejí vydělat. Aby se naučili, že za vším je něco. Aby znali hodnotu peněz, učili se sami hospodařit. Děti dneska perfektně vědí, jak hrát počítačové hry, ale paradoxně jim unikají úplně všední věci. Ale pesimisticky to nevidím. V kraji máme obrovské množství talentovaných dětí, ve sportu to vidíme na Olympiádách dětí a mládeže, kde jsme byli druzí za Libereckým krajem. To je úžasný úspěch. Měli jsme skvělé výsledky i v rámci letní olympiády. V pandemii koronaviru mě zase velmi potěšily dobrovolné aktivity mladých lidí, jak pomáhali seniorům, v nemocnicích… To je úžasná zpráva. Občas slyšíme, že mladí nic nedokážou, že jsou k ničemu, že nemají žádné cíle, ale není to pravda. Zároveň vnímejme pozitivně činnost mladých ve sportovních, kulturních či jiných institucích. Dělají zde mnoho dobré práce.

Hejtman Královéhradeckého kraje Jiří Štěpán.Zdroj: archiv DeníkuJiří Štěpán
(hejtman Královéhradeckého kraje)

Narozen: 7. listopadu 1978.

Politická příslušnost: ČSSD.

Vzdělání: Ph.D. (Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta, české a československé dějiny, doktorské studium v oboru české a československé dějiny.
PhDr. (Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta, obor historie).
Mgr. (Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, historie).

Profese: Vysokoškolský pedagog. V letech 2011 až 2016 byl proděkanem Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové pro oblast vědy, výzkumu a tvůrčí činnosti a následně pro oblast zahraničních vztahů. Zároveň byl statutárním zástupcem děkana.

Kraj finančně podporuje:
- sportovní kluby
- fotbalové trenéry
- speciální dotační titul pro dobrovolné hasiče

Prostředky na úpravu sportovních zařízení lze žádat:
- z dotačních programů pro obce
- z programu obnovy venkova

Nyní se připravuje také úprava dotačních programů ohledně následků pandemie koronaviru.