Ve středu 10. února v předvečer odjezdu v noci přece jenom napadly asi 4 cm sněhu, který překryl špinavý sníh z předchozích dní a také zledovatělé cesty. Hned to bylo veselejší a příjemnější. Většina účastníků odjela vlakem z Jičína ve čtvrtek dopoledne 11. února přes Turnov a Liberec do Oldřichova v Hájích, kde se k nim přidali přátelé z Prostějova, Opavy a Prahy.

Před obědem jsme všichni začali zimní putování pěšky po silnici do sedla Oldřichov, kde nás oslovil a pozval na prohlídku svého starého stylového trampského srubu Josef „Koza" Heidorfer. Zde jsme odbočili do bukového lesa a po poutní cestě jsme začali klesat po naučné Viničné stezce do známého poutního městečka Hejnice ležícího v údolí řeky Smědé, jehož dominantou je barokní chrám Navštívení Panny Marie. Vedle baziliky je františkánský klášter též v barokním slohu, který založil hrabě František Gallas. Dnes slouží jako „Mezinárodní centrum duchovní obnovy", jehož ředitelem byl farář Miloš Raban.

Před setměním nás čekala ještě 3,5 km dlouhá procházka lesem na chatu Hubertka, která leží o 200 m výše. V dřevěné chatě už hřála dvoje kamna; v přízemí v kuchyni a na chodbě v patře, kde byly všechny pokoje na přespání. Přátelská zábava tedy začala v prostorné kuchyni a pokračovala skoro do půlnoci.

Dobré slunečné počasí začalo hned od rána. Na teploměru bylo jen mínus 5°C, když jsme po chutné snídani, kterou jsme si připravili, odcházeli z chaty. Po prvním kilometru o 200 m výše už nás čekal první čerstvý sníh a pod ním „ledovatka".

K velkému překvapení všichni přítomní projevili zájem vystoupat na vrchol Jizerských hor, což je Smrk v nadmořské výšce 1124 m, kde je ocelová konstrukce rozhledny. Na příkrý svah si většina navlékla nesmeky (protiskluzové návleky na pohorky), což bylo dobré pro zvýšení bezpečnosti jak nahoru, tak i dolů. Bohužel se stoupající výškou se postupně zatáhlo, mlha zhoustla, a tak bylo zbytečné stoupat na vrchol rozhledny. Před ní je ještě kamenný pomník z rulového obelisku poutníka a romantického německého básníka Theodora Körnera, který vystoupil na vrchol Jizerských hor už v roce 1809. Stejnou cestou jsme sestoupili dolů na Jizerskou magistrálu a pokračovali po ní opět už za slunečného počasí na Předěl, kde je rozvodí mezi Baltským a Severním mořem.

Polední siesta

Bylo právě poledne a tak jsme na křižovatce turistických cest využili pěknou dřevěnou boudu s názvem „U Bizona" k polední siestě. Skupina lyžařů se vydala s dalšími přáteli z Mladé Boleslavi, kteří jim přijeli naproti, na Smědavu, kde společně v restauraci ochutnali dobroty zdejší kuchyně. Odtud přes Jizerku dojeli brzy na chatu Pod Bukovcem, kde jsme měli zajištěné ubytování. Pohodlnou cestou po sněhu, ale s mírným bořením jsme kolem mnoha rašelinišť pokračovali na Pytlácké kameny, kde skoro všichni vystoupali po namrzlých a zasněžených kamenech na jejich vrchol, odkud byl pěkný výhled do krajiny.

Velmi romantická byla další cesta mezi balvany na Jelení stráň, což byl nejvyšší bod dnešní cesty 1018 m n.m. Zbýval už jen sestup na horskou osadu Jizerka, kde jsme se setkali s lyžaři v restauraci Pyramida. Na chatu Pod Bukovcem zbývalo jen 1,5 km kolem hory Bukovec, kde jsme měli zajištěné ubytování včetně polopenze. Přijeli za námi další přátelé z Jičína, kteří se teprve ráno vrátili z teplé arabské krajiny. Příjemný večer jsme zahájili hodnocením dne a upřesněním programu na den příští. Přivítali jsme mezi námi tři nováčky zimního přechodu, kteří přivezli tzv. „zápisné" mezi Přátele hor.

V sobotu po snídani jsme v 9 hodin opustili chatu a za teploty mínus 5°C a slunečného dne všichni společně začali sestupovat po strmé zledovatělé cestě k hraniční řece Jizera, kde jsme po Karlovském mostě vstoupili na území Polska. Zatímco lyžaři využili upravené běžecké stopy do biatlonového stadionu v Jakuszycích, pěšáci se snažili zrychleným tempem překonat tuto vzdálenost, neboť si mezi davy připadali jako na promenádě po Václavském náměstí. Zatímco lyžaři se vydali podél silnice zpět k Celnici a odtud stoupali po Krkonošské magistrále na Voseckou boudu, většina skupiny odbočila ze silnice na zelenou turistickou cestu „Rozdroze Izerskie – Pielgrzymy" v Polském Krkonošském Národním parku a stoupala na chatu Hale Szrenica. Lesem po úzké cestičce po sněhu nebo zasněžených lávkách jsme si vychutnávali krásu hor s výhledy do údolí a na horní dvě chaty; za dvě hodiny jsme potkali dva turisty!

Skoro hodinu jsme si dopřáli odpočinek v horské restauraci, asi jediní Češi mezi davy Poláků. Přidali jsme si ještě výstup na nejvýše položenou chatu Szrenica, kam vede i lanovka. Opět byl překrásný výhled umocněný zapadajícím sluncem, a tak se některým na chatu ani moc nechtělo. Stará horská chalupa Vosecká má překrásnou hlavně jídelnu, kde jsme večeřeli a druhý den ráno i snídali.
V neděli po dobré snídani jsme jako vždy v 9 hodin opustili chatu. Venku bylo sice jen mínus 1°C, ale byla velmi hustá mlha, foukal silný studený vítr a poletovaly vločky mokrého sněhu, který namrzal na našem oblečení. Byl to poslední den našeho výletu, ale opravdu první zimní den, kdy jsme šlapali ve větší vrstvě sněhu s námrazou od hlavy až po boty. Viditelnost byla velmi malá, a tak jsme šli těsně za sebou, abychom se neztratili v náhorní planině Labské louky.

Vítr v zádech

První ojedinělé lyžaře jsme potkali až těsně před Vrbatovou boudou, kde jsme se chvilku ohřáli v zádveří chaty. Sestup na Horní Mísečky po zasněžené silnici už byl snadný s větrem v zádech. Zde jsme se setkali s našimi lyžaři a všichni se občerstvili v Jilemnické restauraci. Zbýval už jen snadný sestup po okraji turistické sjezdovky do Špindlerova Mlýna a odtud se vrátili domů.

Přátelé se setkávají, aby se poznávali;každý je otevřenou knihou. Jsou šťastni, když se vidí, protože si říkají všechno: jací jsou a jak žijí.

Jsem rád, že se toto setkání v plné míře podařilo. Všichni byli spokojeni, nebyl žádný úraz a těšíme se na další ročník, opět v únoru 2017, asi na Šumavě.    Ivan Pírko