„Hurvínek“ jest postupně cestujícími opouštěn: někteří se rozhodli vyjít na horu z Borovnice, jiní z Borovničky, další z Mostku; poslední – včetně nás dvou – vybrali si za výchozí místo stanici BÍLÁ TŘEMEŠNÁ. S Lukášem se od ostatních odlišujeme: máme běžky. Přiznávám, že to bylo dosti nesnadné rozhodování, sníh sice je, avšak nemusí být jeho vrstva dostatečná, cestou přes louky a zoraná pole může se ozvat nepříjemné zaskřípání.

Nepatřím ovšem k těm, kteří zaslzí nad každou novou rýhou na skluznici (mimochodem mé lyže s nápisem „Artis“, které mám dnes ve výbavě, mají již dvacet let života za sebou), navíc pouze v zimě je možné pohlížet na krajinu z míst, kam v jiné období roku nelze vstoupit pro polní plodiny či luční porosty tam rostoucí.

Lyže nasazujeme hned u nádražní budovy a podél kolejí jdeme asi 150 m k Mostku, poté zamíříme vzhůru po červené turistické značce k lesu. Lehké podkluzování musíme vynahrazovat zvýšeným úsilím paží. U lesa přichází zleva značka zelená, čímž se nám nabízejí dvě možnosti k výstupu. Zůstáváme na čas věrni červené, na níž se o kilometr dál nacházejí LÁZNĚ POD ZVIČINOU. Za nimi nás čeká prudké stoupání lesní cestou, kde pro vyčnívající kameny a jiné nepříjemnosti rozhodujeme se lyže asi na půl kilometru sundat.

Tak se dostáváme k hornímu okraji lesa a s vidinou vyšší vrstvy sněhu na louce červenou značku opouštíme. Nad obcí TŘEBIHOŠŤ se napojujeme na (předtím pozorovanou) zelenou, na které se po chvilce zastavujeme u kapličky. Za pár minut nás již vítá ZVIČINA svou Raisovou chatou, kostelem sv. Jana Nepomuckého i telekomunikačními stožáry. Je zataženo, výhledy do daleka se nekonají. Nevadí…

Vstupujeme do chaty, kde nacházejí se pořadatelé z odboru KČT Hořice a pečlivě ukládáme pamětní listy. Po vzoru jiných přítomných turistů, kteří se zde občerstvují, zdržíme se na gulášovou polévku a rohlík. Dávám se do hovoru s jedinci, kteří – shledavše, že jsme na běžkách – nasadili nad námi starostlivé tváře. Je nám doporučena trasa přes Bezník do Lázní Bělohradu, marně. My totiž chceme dorazit do Nové Paky. (Opouštíme chatu, před níž zatím přibyly další páry lyží.)

Sjíždíme vesnicí, přecházíme silnici od Miletína k Horní Brusnici a vydáváme se bílou (stopami nenarušenou) plání, v níž můžeme se orientovat podle elektrovodu vysokého napětí, jenž je k vidění i v turistické mapě. Pohyb na běžkách je lehce ztížen, když se snažíme vyhýbat hroudám, které ze sněhu občas vyčnívají, drobné lapálie přináší i překonávání potůčků (jeden z nich se jmenuje BYSTŘICE), na jejichž březích často husté keře rostou. Uvedené drobné lapálie nás posunuly k severozápadnímu okraji HORNÍ BRUSNICE, za kterým vbrzku začínají VIDONICE s kostelem sv. Jana Křtitele.

Pro další trasu volíme místní komunikaci, která není nebezpečná pro zdraví lyžařů ani jejich náčiní, přes STAŇKOV přijedeme do obce PECKA, kterou jsme procházeli na Nový rok. Lyže se sundávají a po krátkém vyhodnocení sněhových okolností měníme cíl dnešní cesty za Lázně Bělohrad. Od náměstí s běžkami na ramenou jdeme silnicí vzhůru k parkovišti nad hradem, kde je při okraji silnice lyžařská stopa, lyže se zas nasazují. Od křižovatky nad Peckou nabíráme směr ke Vřesníku, brzy zamíříme přes louku ke vsi BUKOVINA (u Pecky), kde si ujasňujeme poslední kilometry výletu.

Potkáváme dva lyžaře, s nimiž společně posmutníme nad nepřílišnou sněhovou nadílkou, oni – jdouce od Lázní Bělohradu – nám poradí dobrou cestu. Odebíráme se ve stopě, kterou oni přišli, asi kilometrovým svažujícím se lesním úsekem k loukám, z nichž otevírá se – byť trochu zachmuřený – pohled k městu, jež bude naším cílem.

Nejprve ještě musíme projet osadu BRTEV, kde si dnes podruhé připomínáme sv. Jana Nepomuckého u „jeho“ kapličky; za loukou, na níž opodál radují se ze sněhu lyžaři – běžci na upraveném prostranství, je již PROSTŘEDNÍ NOVÁ VES. Kompletujeme lyže a dál jdeme pěšky.
Do třetice setkáváme se dnes se sv. Janem Nepomuckým, socha je na břehu Javorky. V 15.50 hodin opouštíme autobusem město LÁZNĚ BĚLOHRAD spokojeni s neobvyklou dvacetikilometrovou trasou na běžkách. Jan Vaníček, Jičín