Za Vaňkem skončili další dva čeští reprezentanti, čtvrtý byl Radim Běleš a pátý Martin Zvolánek. Pro devětadvacetiletého sportovce to byly první paralympijské hry v kariéře a hned medailové.

Od dopisovatelů jsme získali rozhovor s Janem Vaňkem:

Honzo, nejdříve přijmi gratulaci k tvému zatím životnímu úspěchu na čínských paralympijských hrách. Jak ses vůbec dostal k atletice a hodu kuželkou?
Byla to víceméně náhoda. Můj kamarád z obchodní školy Miroslav Šperk (stříbrný medailista na hrách v Aténách v hodu diskem a pátý v Pekingu) mě před dvěma lety vzal na zkoušku do Pardubic ke své trenérce. Tam jsem hodil někam ke 20 metrům, což bylo pro všechny překvapením. Vyplnil jsem tedy tenkrát přihlášku do klubu a hned jsem začal s tréninkem. Čerstvý čínský bronz je jen luxusní odměna za mé úsilí.

Jak ses kvalifikoval do Pekingu?
Musíš splnit A limit. Dokonce jsem hodil i A limit v hodu diskem. Na tuto disciplínu jsem však nebyl svazem delegován. Dále se musíš v předchozím období umístit do šestého místa na světovém nebo evropském šampionátu. Tuto podmínku jsem nesplnil, ale poté, co paralympijský výbor navýšil všem zemím kvóty, jsem byl do Pekingu na výjimku nominován.

Jakým způsobem takové cestování vás paralympioniků na hry probíhá?
Pro naše určité specifické potřeby je složité a náročné letět obyčejnými leteckými linkami. Proto celé naší výpravě bylo umožněno cestovat vládním speciálem. Byli jsme tak celá naše výprava společně v Číně celé hry od zahájení až po závěrečný slavnostní ceremoniál. Pro mne osobně to bylo docela dlouhé a náročné, zvláště když můj závod byl na programu až v předposlední den her. Snažil jsem se proto v průběhu her moc neunavovat.

Popiš nám své pocity při vstupu na vyprodaný super stadion, jakým „ptačí hnízdo“ bezesporu je, bezprostředně před svým závodem.
Díky několika návštěvám v hledišti v průběhu a hlavně při zahájení her jsem již určitou zkušenost měl. Ze svých dřívějších závodů vím, že při závodu ze mne nervozita spadne a dokážu se soustředit jen na svůj výkon. Vím také podle výsledků, kolik přibližně dokáží hodit soupeři, a já sám jsem věděl, že 25 metrů hodím a budu bojovat o medaili. Asi také proto ta nervozita nebyla až taková.
Atmosféru na stadionu jsem si dokázal pořádně užít už při slavnostním zahájení. Mrazení v zádech při výjezdu české výpravy z chodby stadionu před bouřících 90 tisíc diváků je pro mne opravdu nezapomenutelným úžasným zážitkem. Hudba, ohlášení „Czech Republic“, tleskající dav, blesky fotoaparátů, ta velikost toho hlediště …

Průběh vlastního medailového závodu?
Dva pokusy jsou zkušební a tři tzv. „ostré“. Soupeři se ve finále nestřídají, ale každý hází tři pokusy za sebou. Jeden z favoritů, Radim Běleš, házel finále jako první. Já ho přehodil až svým třetím, posledním pokusem. V tu chvíli jsem byl na druhém místě. Pak mne ještě přehodil anglický atlet Stephen Miller. Po skončení soutěže jsem měl rozporuplné pocity, na jedné straně mne mrzelo, že jsem neskončil druhý, protože jsem na to myslím měl.

Také mi bylo líto čtvrtého kamaráda Radima Běleše, který mne k atletice přivedl a v začátcích výrazně podporoval. Na druhé straně jsem měl samozřejmě velkou radost ze své medaile. Kdyby nedošlo ke sloučení kategorií, obsadili bychom všechna první tři místa. Ale to je kdyby… Vyhlášení výsledků pořadatelé posunuli až na další den, protože náš závod končil v pozdních večerních hodinách. Na medaili jsem si tak musel ještě do druhého dne počkat.

Můžeš nám říct také několik slov o své trenérce, co vše má na starosti a jak vypadá vaše spolupráce?
Má trenérka je Eva Vindová - bývalá atletka v hodu kladivem. Eva se mi plně věnuje, vždy se dohodneme na termínech tréninků, pomůže mi z auta, připravit se apod. Poté trénujeme přibližně hodinu, dokud mám sílu. Je zároveň i mou kamarádkou. Převzala zkušenosti od svého otce, který je nasbíral již v dřívějších paralympijských výpravách. Trénuje více sportovců v našem atletickém klubu. To ona mi také vyjednala možnost házet v Pekingu svou kuželkou.

V Pardubicích je vyhlášený a dobře zabezpečený atletický klub. Pardubice jsou průkopníkem v podpoře sportu tělesně postižených a vytváří dobré podmínky a zázemí pro provozování tohoto sportu. Je tam všude bezbariérový přístup, jak v útrobách stadionu, tak i například v hledišti.

Proč zrovna hod kuželkou, když se také hází koulí, diskem a oštěpem?
Hod kuželkou nahrazuje od určitého stupně postižení hod oštěpem. Je to hlavně z důvodu možnosti jejího lepšího uchopení v porovnání s oštěpem.

Ty jsi nakonec mohl házet svou kuželkou. Do poslední chvíle to však nebylo jisté?
Ano, je to tak. Dvě vlastní kuželky mi vyrobil podle vzoru oficiálního anglického výrobce Vlastimil Flégl z Červené Třemešné. Ta anglická mi moc nevyhovuje, chtěl jsem hlavně posunout její těžiště více do spodní části kuželky při zachování schválených rozměrů a hmotnosti. Nakonec jsou ty kuželky mým a Vlastovým výrobním tajemstvím. S tou anglickou bych nejspíše tak daleko nehodil.

A tvé vlastní dojmy přivezené z Číny a Pekingu?
Čína je obrovská, překvapil mě Peking hlavně svou rozlehlostí, velikostí budov, šíří silnic. Celé hry byla jedna velká „mega“ akce. Číňané působí velice příjemně a disciplinovaně. Pořád se s námi někde někdo chtěl fotit. Všude bylo perfektně uklizeno, ani s cenzurou na internetu jsem se tam nesetkal.

Nevšiml jsem si žádných náznaků totalitního režimu a všeho toho, co se tady publikuje, ale mohu to posoudit jen z pohledu pobytu v olympijské vesnici a v centru Pekingu. Byli jsme na dvou výletech na Velké čínské zdi a v Zakázaném městě. Všude bylo o nás maximálně postaráno.

Ještě jednou gratulujeme Honzovi k medaili a přejeme mnoho dalších sportovních úspěchů.
Jan Vaněk se narodil v roce 1979, je svobodný, studoval na Obchodní akademii pro tělesně postižené v Janských Lázních. Druh postižení: kvadruplegie, kategorie: F51. Sport považuje za způsob vybití energie, zábavu a také způsob začlenění se do společnosti. Kromě atletiky také již několik let hraje florbal na elektrických vozících. V listopadu pojede s českou florbalovou reprezentací na ME do Belgie. Jan Novák