Jeho účastníci si mohou vybrat místo startu i cíle, pouze je třeba projít Levínskou Olešnicí, vesnicí, v jejímž názvu se skrývají jména zalesněného vrchu ve Staropackých horách i říčky tudy protékající.

Po deváté hodině vystupuji se dvěma syny na železniční zastávce HORNÍ BRANNÁ, jev, který kéž není brán jako neúcta novopackým pořadatelům, když jimi byly doporučeny jako výchozí body Borovnice, Martinice a obě Paky. Z Horní Branné šli jsme již L.P. 2007, leč za trochu jiných okolností.

Tehdy sníh nebyl – dnes je; tehdy jsme si mysleli, že půjdeme po červené značce k Zálesní Lhotě, ta však byla zrušena (cesta bez značení může být zárukou drobných dobrodružství), dnes víme, kterak se věci mají, a můžeme krajinou jít sebejistě bez jakýchkoliv obav. Navzdory názvu nádraží tuším ovšem, že jsme již v obci DOLNÍ BRANNÁ (obě sestry odděleny jsou krajskou hranicí, což nám nevadí), tou projdeme po místní komunikaci k jejímu jižnímu okraji. Čeká nás méně příjemný úsek asi 300 m do mírného kopce po hlavní silnici Studenec – Vrchlabí, v tomto čase hojně využité rychlými vozy do Krkonoš spěchajícími.

Za křižovatkou BAKOV, od níž odpoutává se silnice k Horní Kalné, jdeme do terénu. Sněhová pokrývka je souvislá, nelitujeme však, že jsme běžky ponechali doma: prachovým sněhem bychom se leckde probořili na holou zem. Stopou, kterou tu zanechal kolový traktor, procházíme nehlubokým lesem k údolí Kalenského potoka (kde nachází se zmíněný traktor i s osádkou), pak loukou, jejíž bílý povrch jen občas je narušen stopami lesní zvěře, stoupáme ke vsi ZÁLESNÍ LHOTA. Zdejší dominantou je novogotický kostel sv. Jana Nepomuckého z roku 1881. Střídavě po cestě a po louce blížíme se k vrchu STRÁŽNÍK (630 m), ovšem s častými zastávkami, když stále ohlížíme se ke Krakonošovu panství, zejména k Černé hoře a Žalému.

Své příležitosti se dočkal chléb doma namazaný i čaj z termosky. Lesní úsek na úbočí Strážníku je pro mnohé stromy vichřicí sklopené do vodorovné polohy dosti obtížně průchozí. Pod horou na jihovýchodní straně napojujeme se na existující červenou a sestupujeme do obce STUDENEC. Přecházíme silnici Horka – Martinice a rovinou kolem sportovišť a rodinných domů se přemístíme zas do volné krajiny. Cesta vede polem a lesem; po mírném klesání přecházíme most, když ani na chvíli nepochybujeme, že pod námi teče (a lehce i zamrzá) OLEŠKA.

Po krátkém úseku poklidnou silnicí ke Karlovu mířící lehce stoupáme mezi poli k vyvýšenině, za kterou se již nachází LEVÍNSKÁ OLEŠNICE. Je krátce po poledni. Restaurace příhodně pojmenovaná „Oleška“, kde mají tradičně sídlo pořadatelé, je hojně zaplněna účastníky pochodu, z nichž mnozí se účastní i oblastního srazu, který v těchto dnech probíhá. Přebíráme pamětní listy a doplňujeme energii nudlovou polévkou s pečivem; se starším synem si dopřáváme pivo z Nové Paky.

Dva kytaristé navozují správnou atmosféru trampskými písničkami. Dávám několik vět s pořadateli i s účastníky z Trutnova a Jilemnice. Po necelé hodině v příjemné atmosféře pohostinné místo opouštíme, jdeme kolem gotického kostela Všech svatých, loučíme se s říčkou Oleškou. Po krátkém upřesnění posledních kilometrů zůstáváme věrni červené značce a procházíme kolem místní vlakové zastávky.

STAROPACKÉ HORY nám připravily zpočátku pochopitelně stoupání, při okraji lesního úseku zastavujeme se u Levínského hradiště, jehož zbytky jsou tu dobře patrny. Jdeme lesem ještě asi kilometr do kopce, další kilometr z kopce, pak otevírá se volná krajina.

Projdeme osadu PODLEVÍN, pohlédneme na Kumburk, otočíme se ke Staropackým horám a vítá nás NOVÁ PAKA. Tu opouštíme ve 14.40 autobusem zaplněni mnoha dojmy z pěší trasy 18 km zasněženou krajinou i setkáním s milými jedinci, kteří dnes přijali pozvání stejného koutu našeho Podkrkonoší. Jan Vaníček, Jičín