44. ročník Pochodu Českým rájem – Putování za Rumcajsem přilákal tradičně čtyřciferný počet účastníků. Pár dnů před sobotou vzala naše rodinná rada na vědomí, že zúčastní se tři rodinní zástupci, a to syn Lukáš na trase 50 km, syn Jan a já na trase 36 km.
Lukáš odstartoval již v 6 hodin. S Janem odebrali jsme se ze sídliště v 6.45, povzbuzeni dobráckými slovy souseda, že bude hezky, čemuž jsme se snažili věřit, ač lehké kapky vody již mířily z oblohy k zemi. Cestou k náměstí bylo k vidění hodně lidí, z nichž dalo se přesně rozlišit, kteří jsou turisté a kteří patří mezi ostatní. Cestou po Husově ulici potěšilo mne setkání s Luďkem z Trutnova, jenž ještě s dalším turistou (oba již zaregistrovaní) k mému překvapení mířil docela jinam než ostatní pochodníci. Nejednalo se však z jejich strany o zakufrování, šli oni napojit se hned po ránu do jedné z restaurací pěnivým mokem (jak se ukázalo, zůstali však u zavřených dveří).
Po startovní administrativě v 7 hodin šli jsme s Janem rychlým krokem po červené značce lipovou alejí k Libosadu. U opuštěného nádraží „Jičín – zastávka“ jsem si připomněl, že patřím do kategorie pamětníků: když Janovi byly tři roky a tudy jsme turistovali na trasách velmi krátkých, byla tu ještě výdejna jízdenek z pevného kartonu. Na konci Valdic dohonili jsme Luďka samotného, s ním šli jsme přes Těšín do Železnice. Turista z Trutnova měl pro trasu připraveno ještě (asi nejedno) další pozorování, jímž obohatil by své webové stránky, a tak zamířil na železnický hřbitov. Nenásledovali jsme jej. Za drobné vláhy krajinu ovlažující pocítil jsem vlhkost na oblečení pod neznačkovou bundou a rozhodl jsem se chůzi v dešti příliš neprodlužovat.
Po kontrole na náměstíčku v Železnici pokračovali jsme k rozcestí Ranč Kamenec, kde přešli jsme na značku zelenou. V Bradlecké Lhotě jsme si udělali krátkou zastávku v místě soutoku dvou potoků, hučící voda u dvou vodních přepadů jen lehce rušila poklid venkovského sobotního dopoledne.
Výstup lesem pod zříceninu hradu Bradlec byl podle očekávání bohatý na bláto, cesta byla okrášlena nejedním malým potůčkem. Od rozcestí pod hradem jsme přešli na modrou, dotkli se horní části Újezdce a přišli po 11 km ke Klepandě. V 9.15 bylo ještě zavřeno, pro konzumaci chleba jsme zvolili autobusovou čekárnu. Po červené dál vedla trasa pochodu po silnici do Žďáru a na Ploužnici, kde k naší radosti přestalo pršet. Pohostinné místo „Roubenka“ bylo v 10 hodin již otevřené, čehož jsme využili ke krátké zastávce s malým pivem z Malého Rohozce.
Na Táboře jsme se příliš nezdržovali, v mém nitru ozvalo se ovšem malé zahanbení, že jsem dosud nevystoupal na tamní funkční rozhlednu. Pro zataženou oblohu znemožňující daleké výhledy rest jsem opět odložil. Sestup lesní cestou k Allainovu kříži znepříjemňovaly zbytky sněhu dosti rozbředlého, nezřídka však vtipně ukrývajícího kluzký podklad.
V Košově jsme se zastavili v pohostinství, kde měla stanoviště další kontrola. Zde setkali jsme se s naším Lukášem i jeho kamarády ze skautského společenství, oni odcházeli již, my usadili jsme se s gulášovou polévkou a malým pivem ze Svijan. Při našem odchodu přibyl Luděk z Trutnova, jenž objednal si pivo velké. Od „hlavního“ košovského rozcestníku jsme šli s Janem po značce žluté. U Morcínova pozoroval jsem (nikoliv škodolibě) tápající mladé poutníky (chlapce a dívku), kteří – vybaveni sic mapou a propozicemi – málem podlehli pokušení odbočit vlevo po zelené ke zřícenině hradu Kozlov. Počkali si naštěstí na nás, a tak jsem (nikoliv pýchou pokoušen) věc úplně zpaměti osvětlil.
Od křížku nad Morcínovem vedla žlutá strmým svahem blátivou lesní stezkou do nižších nadmořských výšek. Při sestupu pohlíželi jsme k Vyskeři i Troskám, za nimiž z dálky nesměle nořilo se Ralsko. V těch místech vyndal jsem (na hodinu jen) sluneční brýle, o nichž jsem vůbec nepředpokládal, že toho dne najdou své uplatnění.
Les skončil v osadě Svatý Petr, asfaltovou silničkou jsme přišli do Libuně. Zastavili jsme se u kostela sv. Martina, před nímž nachází se pomník duchovního, básníka a buditele P. Antonína Marka (1785 až 1877), turnovského rodáka, jenž žil v obci 57 let. Obohaceni jeho citátem: „Usiluj dokud času zbývá, přítomnost jest kolébkou budoucnosti!“ odebrali jsme se dál. U hřbitova přešli jsme na značku modrou a Libuň opustili. Od tříramenné silniční křižovatky (od směrů Březka, Libuň, Libunec) vystoupali jsme na Hvozdec, kde u rybníku Žabák bývá v létě milé občerstvení.
S blížícími se Prachovskými skalami dohonil nás Luděk z Trutnova. S ním zašli jsme do hotelu Skalní Město na pivo tentokrát plzeňské (s Janem zůstali jsme u malých dávek) a dále již pokračovali společně. Žlutá značka přivedla nás lesní stezkou kolem několika pískovcových útvarů k lokalitě Prachov – kiosky, kde byla poslední kontrola pochodu. Z Prachova nabízelo se jít lesem po žluté značce, která bývá před Holínem hojně blátivá, anebo po červené po silnici. Zvolili jsme v souladu s itinerářem – nikoliv kvůli terénu – červenou, za což jsme byli odměněni krásnými pohledy nejen k Velišskému hřbetu či Zebínu se otevírající.
Dlužno přiznat, že v závěrečných kilometrech byl ten tam poklid krajiny Českého ráje, když v Prachově připojili se mnozí účastníci kratší trasy, kteří svou radost z pohybu vyjadřovali velmi hlučně.
Na jičínském náměstí bylo již dosti držitelů diplomů. Ten svůj převzali jsme si v cíli v 15.30 i s poukázkou na malé pivo do restaurace Řáholec. Po jeho konzumaci rozloučili jsme se s turistou z Trutnova. Cestou na sídliště pozorovali jsme asi 200 metrů před sebou našeho souseda, jenž ráno hovořil o pěkném počasí. Lehce unaveni nesnažili jsme jej dohonit; kdyby se tak bývalo stalo, sdělil bych mu (možná k překvapení trpělivých čtenářů tohoto textu), že „jeho“ předpověď naplnila se. (K hezkému jarnímu počasí déšť – není-li vichřicí provázen, není-li život či zdraví ohrožující a není-li celodenní – určitě patří, a to nejen v Českém ráji.)
V 16 hodin jsme byli s Janem doma. Mysl odlétala za Lukášem, odhadovali jsme, kolik kilometrů mu zbývá ještě do cíle. Překvapil nás již v 16.30, kdy překročil práh domova. Podrobné líčení zážitků z pochodu, jež podtrhlo dobrou rodinnou pohodu, bylo příjemným zakončením jarní turistické soboty prožité v důvěrně známých koutech Českého ráje. ⋌Jan Vaníček, Jičín
play_fill
