Je to nejvyšší hora Pyrenejského poloostrova s 3478 m n.m. a snadno dostupná ze sedla Veleta. V pohoří je celkem 14 vrcholů vyšších jak 3000 m.

V úterý začala má poutní cesta tzv. Camino Mozarabe z Granady do Santiaga de Compostella. Poutníci ji podnikají pěšky, na kole nebo na koni. Pro mě je nejsnazší kolo a tak jsem jel z Granady do Cordoby, což bylo 168 km za 6,5 hodiny. V délce 150 kilometrů jsem neviděl nic jiného než olivovníky. Jen kolem městeček, která jsou od sebe vzdálena zhruba třicet kilometrů, jsou ovocné sady a v nich převládají třešně a meruňky. Jsou zde závody na zpracování oliv a výrobu oleje. Ve městě Baena, kde jsem obědval, je také „olivové“ muzeum.

Silnice byla s minimálním provozem v členitém terénu v nadmořské výšce 500 - 900 m. Opět jasná obloha, ale vyšší teplota než dosud. Večer v Cordobě bylo dokonce 30°C. Ubytoval jsem se v historickém centru za 15 euro. Večer i středeční dopoledne jsem se věnoval prohlídce nádherného města, které opravdu žije. Hospůdky byly plné lidí a tak i já jsem ochutnal pravé „tapas“, což je ve Španělsku typická chuťovka servírovaná k vínu nebo pivu. Mohou to být plátky sušené šunky, olivy plněné vším možným, nejrůznější druhy sýrů a klobásek, uzeniny pikantní i méně pikantní, rybičky v nálevu, smažené i zalité omáčkou, krokety rybí i zeleninové, masové kuličky, kalamáry, krevety a další plody moře, vše vystavené na odiv za proskleným pultem, stačí ukázat prstem.

Ve středu ráno nemohu minout gotickou katedrálu postavenou uprostřed mešity - vnitřní prostor s lesem mramorových, jaspisových a porfyrových sloupů je jedinečný. Jde o třetí největší mešitu na světě. Oblouky jsou z cihel a vápence a oddělují 19 chrámových lodí dlouhých 175 m. Za mešitou u řeky jsou věže Alcázaru (španělský název pro hrad nebo pevnost odvozený z maurského názvu – zde v něm sídlila inkvizice i katoličtí králové během granadského tažení) s krásným parkem.

Městské hradby za Alcázarem jsou zachovalé a vedou k bráně Puerta de Almodóvar, což je brána k Židovské čtvrti, která se svými křivolakými uličkami plnými květin patří k největším ve Španělsku. Románský most je nově opraven, zatímco katedrála je částečně zakryta lešením - právě odtud by na ni byl nejhezčí pohled. Za městem je luxusní zámek Medina Azahara, vybudovaný v roce 936 za kalifské nadvlády. Před obědem jsem opustil Cordobu a hned mě čekalo stoupání o 500 m výše, taková naše Špindlerovka.

Byl opět slunečný den, boční vítr od východu, ale triko bylo na kopci propocené. Celý den jsem se pohyboval ve výšce 500 - 700 m n.m., stále jako na lochnesce, nahoru a dolů. Včerejší olivovníky dnes vystřídaly v první polovině cesty duby korkovníky a mezi nimi stáda ovcí, v druhé časti již bylo vidět jen obilí - ječmen, pšenice a řepka olejka. Kromě oběda jsem občas zastavil v nějaké hospůdce, kde jsem k pivu dostal jejich „tapas“. Vždy to bylo překvapení, ale tentokráte moc dobré - výborná teplá masa s rýží a podruhé grilované maso s pomfritem - pokaždé jsem platil pouhých 1,2 eura!!! Po více jak sedmi hodinách jsem skončil v městečku Llerena (opravdu jsou na začátku dvě písmena L), bývalém regionálním sídle inkvizice, jejíž palác je dosud zachován. Dnes to dalo 163 km. Předtím jsem projížděl kolem více jak 1500 slunečních kolektorů rozměrů odhadem 6 x 9 metrů, kterých přibývá ve Španělsku stále více zrovna jako větrných elektráren.

Ve čtvrtek do Zafry

Čtvrteční ráno jako obvykle slunečné, ranní teplota 12°C se odpoledne vyšplhala na 28°C. Za hodinu jsem byl ve městě Zafra, kde jsem se napojil na poutní cestu od jihu, tj. od Sevilly do Santiaga, zvanou „Via de la Plata“. Konečně jsem začal potkávat poutníky, i když jich zatím mnoho nebylo. Zafře se říká „Malá Sevilla“ a jsou zde stálé dobytčí trhy.



Na náměstí Plaza Grande stíněném palmami jsem posvačil a pokračoval zcela volnou překrásnou silnicí, kterou doma neznám, do Meridy. Vedle je souběžná dálnice zdarma, zvaná autovía. Kromě toho existují i dálnice placené, zvané autopisty. V okolí silnice jsou tentokráte vinice až do Meridy. Do města jsem se dostal po římském mostě s šedesáti oblouky přes řeku Guadianu. Další most je moderní. Poobědval jsem v centru na náměstí Plaza de Espaňa přímo u radnice. Římská část města s divadlem a amfiteátrem pro 14 000 diváků měla polední přestávku a tak jsem pokračoval směrem na Cáceres. Opět po zcela volné silnici až do Aldea del Cano, kde jsem se v poutnické ubytovně ubytoval za pouhá tři eura. Dopřál jsem si láhev červeného Iracha 2002 a konečně se potkal s poutníky, tito byli z Anglie. Doposud jsem využíval hostely za cenu do 15 euro.

V pátek bylo opět nádherné počasí. Pokračoval jsem do Cáceres, ale protože jsem projížděl vesnicí Montánchez, kde je nejlepší šunka „Pata negra jamon“ , tak si ji kupuji a k ní si dopřávám těžké bílé víno z domácích vinic „vino de pitarra“, abych se odměnil za dobrou práci na kole. Šunka je výborná, protože místní prasata se živí bukvicemi a žaludy z okolních lesů.



Při cestě do Cáceres fotím opevněný arabský hrad. Ve městě Cáceres, kousek od náměstí Plaza Mayor, je překrásný chrám a mám to štěstí, že jsem se tu setkal s farářem, který mi vydal poutnický pas tzv. Credencial, jenž mě opravňuje k levnému ubytování, někdy i stravování. Strávili jsme spolu skoro půl hodiny a říkal, že jsem první poutník z Čech, kterého potkal. Získal jsem si ho po předložení dvou credencialů z loňského roku – absolvovaných pěšky i na kole. Musel jsem s ním zajít na prohlídku jeho chrámu.

Četné památky

Ve městě je mnoho středověkých a renesančních památek, krásná je Torre del Bujaco. Jsou tu vlivy maurské, křesťanské, římské i islámské kultury. Poté jsem projel chráněným národním parkem Monfrague mezi řekami Tajo a Tietar, odkud je vidět velká vodní plocha, což je rezervace zvířat a ptactva a jedna z největších čapích. Kolem jsou většinou jen duby a louky a na nich se převážně pásly vyhublé ovce a krávy, občas mezi nimi byli i černí býci.

Krátkou zástavku jsem věnoval městu Plasencia a jeho románsko-gotické katedrále. Perfektní jsou zde silnice, většinou jen pro poutníky a cyklisty, neboť souběžně s nimi jsou dálnice, kterým řidiči motorových vozidel naštěstí dávají přednost. Ubytoval jsem se v noclehárně ve vsi Aldeanueva del Camino, což bylo od rána 150 km.

Do Salamanky jsem přijel v sobotu kolem třetí hodiny odpoledne, ale o tom až někdy příště. zdraví Ivan Pírko