Ivan Pírko:
Žije v Jičíně, manželka Jitka, dva synové. Loňský rok byl podle něho úspěšný. Hlavně tím, že byl relativně zdravý a neměl žádný úraz. Podařilo se mu uskutečnit devět zahraničních cest, zvládnout na kole výlety v celkové délce 13 700 km, pěšky většinou po horách ušel 1640 km a několik desítek kilometrů má i v lyžařské stopě. Na letošek „naplánoval“ podobnou dávku. Manželka Jitka kromě fotografování organizuje pro své kamarádky menší kulturně poznávací výlety v našem regionu. Jičín si oba zamilovali a jsou šťastni, že bydlí v překrásném Českém ráji.

Několik let v důchodovém věku, ale rozhodně nezahálí. Život si užívá naplno. Sám říká, že má velké štěstí, může nakládat se svým časem, jak chce. IVAN PÍRKO je znám především jako cyklista, v závodech Masters vybojoval úspěchy na republikových, evropských i světových šampionátech. V posledních letech změnil „působiště“. V závodech nestartuje, ale na kole cestuje po Evropě. O tom, jaký byl uplynulý rok, a co ho čeká letos, takové bylo téma našeho rozhovoru.

Z čeho máte největší radost, kde jste se při cestách cítil nejlépe?
Největší radost mám stále ze své rodiny, dětí a vnoučat, kterých si moc užívám. Do nedávna jsem nejvíce jezdil do Itálie, kde máme mnoho přátel, především do oblíbených Dolomit, kde se také snadno domluvím. Poslední tři roky mě však nadchlo Španělsko a rozmanité poutní cesty směřující do Santiaga de Compostella. Lidé zde jsou velmi milí, přátelští, vstřícní, a tak se tu cítím „jako doma“.

Cestováním jste časově zaneprázdněn, vynechal jste prakticky Jičínskou cykloligu i závody Masters. Nelitujete toho?
Jičínskou ligu stále sleduji a jakmile trochu omezím své výlety, určitě se některého závodu ještě zúčastním. Jsem však vytrvalostní typ a pro mě jsou trasy příliš krátké a tak si to neužiji tak dobře jako jednodenní výlety po Čechách nebo v zahraničí. V extralize Masters po odchodu Vratislava Kubeše, trojnásobného mistra světa v cyklistice, jsem trochu ztratil motivaci, stejně jako má žena po získání titulu mistryně světa v časovce. Další důvod mé prozatímní neúčasti jsou vysoké náklady na dopravu, když z Jičína na závody už nikdo nejezdí a sponzora žádného nemám.

V průběhu roku jste byl hodně na cestách, co tomu říká rodina?
Manželka ví, že cestování je můj život a je velmi tolerantní. Také ona má mnoho svých zálib, ve kterých jí nepřekážím. Díky mobilu a internetu jsme spolu denně v kontaktu a já mám od ní příkaz psát deníček z cesty a fotit, a tak „cestuje se mnou“ i dodatečně, kdy mé deníky počítačově zpracovává. Cestování je jeden velký sen a já si jej snažím plnit. Na cestách prožívám to, co doma nezažiji, poznávám nepoznané, navazuji kontakty s novými lidmi, učím se od nich. Opouštím jistoty domova, své přátele, chci být sám sebou. Ale ještě raději se vracím a na všechny se pokaždé moc těším.

Jak Vaše cestování zatěžuje rodinný rozpočet? Doprava, ubytování a stravování přece něco stojí?
Cestování není o penězích. Je třeba jenom chtít, nebát se a nebýt pohodlný. Doma cestuji převážně vlakem a s použitím IN karty (zákaznické jízdné) velmi levně. Uvedu příklad: jedu-li na běžky do polského lyžařského střediska Jakuszyce a Orle, tak za jízdenku do Harrachova a zpět zaplatím 61 Kč. Na krásně upravených tratích za pět hodin naběhám 40 – 50 km a v 16 hodin už relaxuji v jičínském aquacentru (plavání, vířivka, sauna). Jiný příklad: objel jsem celou republiku vlakem za dva dny, což je 1430 km a jízdenka stála 273 Kč!

Po Evropě využívám kamiony Carga Jičín díky svým přátelům, turistům a horolezcům. Letenky si obstarávám ve velkém předstihu za nejnižší možné ceny. Pokud jde o ubytování – na horských chatách v zahraničí využívám skoro 50% slevy při předložení horolezeckého průkazu, tzn. za 1 noc zaplatím zhruba 8€. Při poutních cestách platím ve společných ubytovnách v průměru 5€. V hotelích je 50% sleva při předložení poutního pasu. Například při poslední cestě do Vatikánu jsem každou druhou noc využil farní ubytovnu zdarma. Pro Itálii mám seznam levných ubytoven, kde se platí cca 18€ včetně snídaně. Co se týče stravování – v batohu mi nikdy nechybí ešus a horolezecký vařič a ve většině ubytoven jsou k dispozici kuchyňky. Jídlo si rád připravuji sám, tj. snídani a večeři mám pokaždé teplou a potraviny kupuji v supermarketu za skoro stejné ceny jako v Jičíně. Občas si dopřeji bohaté poutnické menu za 8€ a to včetně vína.

Putoval jste na kole i po Norsku, co Vás v této severské zemi nejvíce zaujalo?
V Norsku jsem nejvíce obdivoval úžasnou krajinu hor, ledovců, fjordů, čistých řek a jezer a vztahu Norů k přírodě, jak si ji váží a šetří. I hlavní město, kde žije desetina obyvatel Norska, je samá zeleň a mnoho parků, proto vypadá venkovsky, ale lidsky, a z lidí čiší velká pohoda. Jedna věc mě přímo šokovala, zvláště ve srovnání s naší zemí. Při průjezdu Národním parkem se platí mýto a ne malé. Tam vše funguje, ale bez lidí, respektive výběrčích poplatků. Při vstupu vyplníte formulář s kopií a do kasičky vložíte určený obnos peněz a kopii formuláře máte pro případnou kontrolu. Všichni dobrovolně zaplatí a peníze nikdo neukradne. Stejné to je v půjčovně horských kol pro přejezd trasy dlouhé např. 60 km; samoobsluha a někde kolo po cestě zase odevzdáte; neuvěřitelné!

Měl jste někdy problém, bál jste se, že cestu nezvládnete, kde to bylo a co bylo příčinou?
Zatím cesty zvládám s velkým přehledem, což je možná způsobeno dobrou přípravou předem doma. Manželka někdy říká, že jedu jen kontrolovat, zda jsou památky tam, kde mají být podle internetu nebo popsány v cestopisech, které občas studuji. Určité problémy mám jen s některými klienty, když jedu jako externí průvodce jedné brněnské cestovní kanceláře. Věřte, uspokojit a zodpovídat za 30 i více vysokohorských turistů či cykloturistů, které vidíte poprvé a jsou mezi nimi velké rozdíly ve výkonnosti, je někdy skoro nemožné. Naštěstí drtivá většina jich bývá spokojena a dostávám od nich krásné dopisy a maily, a přijmu opět vedení dvou až tří zahraničních zájezdů. Finanční odměna mi také přispěje na úhradu mých dalších cestovních nákladů, například letenky mimo Evropu. Dovolím si citovat mail od Zuzany z Bratislavy, klientky na zájezdu v Norsku, která mimo jiné napsala: „ďakujem Ti aj za to, že svojim prístupom k životu, povzbudzuješ, ale hlavne inšpiruješ ľudí okolo seba (teda aj mňa) tým, ako naozaj chutí život.

Priznám sa ti, vždy sa teším na Tvoje cestovateľské zážitky, v okamihu, keď čítam Tvoje riadky ma zaplaví neskutočná radosť, nadšenie, zaúraduje úsmev v lícach ale i dobrý pocit z toho, že je predsa ešte v dnešnom uponáhľanom svete veľa ľudí, ktorí si nažívajú ruka v ruke v sprievode optimizmu, vo viere a vychutnávajú si každý okamih dňa v jeho kráse a plnosti. A čo je fantastické, že sa ľudia dokážu o tieto zážitky podeliť a tú svoju energiu ďalej rozdávať a násobiť. Bolo to pre mňa také pohodové čítanie, príjemný relax, takže teraz sa môžem znova s chuťou pustiť do práce“. Mám rád lidi stejného pozitivního myšlení a ne takové, kteří kolem sebe šíří „blbou náladu“.

Kromě zahraničí (Irán, Santiago di Compostella, Itálie), jste putoval v závěru roku v Jizerských horách, Krkonoších, Lužických horách a na Broumovsku. Můžete srovnávat. V čem je rozdíl, a co Vás zaujalo?
Často říkám, že člověk musí cestovat hodně daleko, aby si dostatečně vážil toho, co má doma. Je u nás málo pohoří a míst, kde bych nebyl několikrát. Ale poznávat hory nyní, v zimě, kdy tam turisté už nechodí, má také svůj půvab. Vychutnávám si tak klid a krásu nádherných skalních útvarů, nyní pokrytých popraškem sněhu, kdy prostředí působí až zádumčivě. Snažím se vnímat nádheru světa, který mám nedaleko domova. Před pár dny jsem kráčel celé dva dny sám v Jizerských horách kolem mnoha rašelinišť po hatích a dřevěných lávkách, kolem potoků a tůní, močálů, kosodřeviny a zakrslých bříz, a přemýšlel o světě a také o sobě. Vzpomínal jsem tu na poutníky, které jsem na tradiční cestě do Santiaga de Compostella a do Vatikánu potkal, na jejich pokoru a úctu k životu každého. Na poutní cestě není nikdo sám, tady bylo úplné odloučení. I když mám na co vzpomínat, zatím žít jen ze vzpomínek nechci. A tak už plánuji a těším se na další výlety, na plnění dalších přání.

Ze svých cest vydáváte pěkné deníčky, objeví se časem i na internetu?
Deníčky píši spíš pro sebe a rodinu, ale rozesílám je přátelům po internetu. O svých poutích do Santiaga jsem musel vyprávět na besedách a dokonce i v rozhlase. Vlastní webové stránky zatím nechystám, některé mé deníky jsou zatím uveřejněny na stránkách mých přátel.

Opusťme nyní rok 2009 a podívejme se dopředu. Co Vás čeká v dalším období?
Hned po Novém chci začít starou poutní cestou Orlickými horami z Hronova do poutního města Králíky a mohl se připojit kdokoliv ze čtenářů Deníku. Na 4. až 7. února mám připravený pro přátele přechod hřebene Jeseníků z Karlovy Studánky přes Praděd na Kralický Sněžník a do Králík, v pohorkách, na lyžích nebo na sněžnicích. V březnu jezdím pravidelně na kole na jih za teplem. Tentokrát to bude Itálie, možná až do Calabrie, odkud budu šlapat na kole asi 14 dní na sever k Lago de Garda nebo do Benátek. S cestovní kanceláří, pro kterou externě pracuji, bych rád v dubnu letěl do Peru jako druhý průvodce na vysokohorskou turistiku v masívu Auangate (6372). Po návratu znovu do Španělska, do Santiaga, kde budu šlapat minimálně 800 km pěšky. V létě chci přátelům z Jičína opět ukázat čarokrásné Dolomity. Nesmím chybět každoročně se svým kolem na Slovensku, ani jako průvodce přátel po Malé Fatře, kam na léto připravuje zájezd pro Jičíňáky má žena. V době konání festivalu „Jičín, město pohádky“ budu opět doprovázet žáky 1. ZŠ na cyklokurzu po Českém ráji a podobně.

Chystáte se rovněž do Tanzanie, vystoupíte také na Kilimandžáro a s kým cestu absolvujete?
Kilimandžáro (5895 m n.m.) v Africe je můj sen už dávno. S cestovkami je zájezd velmi drahý a krátký. A tak budu rád, když mými společníky budou mladší syn Štěpán, s kterým jsem byl před mnoha lety poprvé v Nepálu (bylo mu jen 16 let a vylezl výše jak já – 6220 m n.m.), a stejně mladý kamarád Martin, který se mnou loni vystoupil na Mont Blanc a spolu jsme se pokoušeli letos v červnu o výstup na Damavand (5671 m n.m.) v Íránu (počasí nám to však nedovolilo).

K tradiční akci patří výstup na Sněžku v den státního svátku 28. října. Bude to už 18. ročník. Co Vám to přináší?
Výstup na Sněžku jsme si vymysleli s manželkou po rozdělení Československa. Je to nyní naše nejvyšší hora a chceme na ni stoupat nebo aspoň vyjíždět lanovkou do konce života (poté to možná bude náš „memoriál“). První ročník jsme šli pouze sami dva, ale postupně se začali přidávat přátelé a známí, bývá nás až čtyřicet. Státní svátek slavíme pohybem na zdravém vzduchu, rozvinutím vlajky na vrcholu a zazpíváním hymny. Ve skupině vládne neuvěřitelně přátelská nálada, a tak se všichni těší na další setkání.