Druhý den strávený v národním parku jsme na kolech objeli celé pohoří, tzv. „prstenec Durmitoru“, což bylo téměř 100 km, ale s převýšením skoro 2100 m. Více než dvě třetiny cesty bylo po úzkých asfaltových silnicích, zbytek po štěrkové cestě neboli šotolině. Zdaleka ne všichni zvládli tuto náročnou cestu a tak se včas vrátili stejnou cestou zpět do kempu. Někteří dali přednost prohlídce 10 km vzdáleného Hadího jezera, městečku Žabljak a okolních salaší.

Neradi jsme se loučili s Durmitorem, ale čekalo nás skoro stejně hezké pohoří Sinjajevina s nejvyšším vrcholem Babin Zub (2253), ale málo navštěvované. Má charakter náhorní plošiny výšky 1800 m a začíná tu výstavba nových malých rekreačních domů, ale bez urbanistického plánu, spíše chaoticky (nové domy do krajiny moc nezapadají a jsou často namačkány jeden na druhý). Na 70 km dlouhé cestě jsme začali 25 km dlouhým sjezdem a pak následovalo opět stoupání do výšky cca 1800 m a znovu sjezd po překrásné asfaltové silnici téměř bez provozu do obce Raško jen 500 m n.m.

Převýšení ten den bylo 1200 m a sjezd přes 2300 m. Na horských kolech jsme se dolů řítili rychlostí až 70 km/hodinu, což jedna dívka nezvládla a došlo ke zranění. Řidič přivolané sanitky žádal za převoz do blízké nemocnice v Kolašíně úplatek 40€ (bez dokladu), což jsem odmítl (všichni jsme měli pojištění do zahraničí). Díky přivolané policii byla dívka dopravena do nemocnice v Podgorici (zastavili auto jedoucí kolem) a zdarma rychle ošetřena. Následovala cesta autobusem hlubokým kaňonem až 1300 m výšky podél řeky Morača po velmi frekventované silnici s mnoha neosvětlenými tunely do obce Bioči jen 150 m n.m., 12 km od hlavního města Podgorica.

Ubytování na tzv. biofarmě sestávalo z velké posekané louky u řeky, suchého WC a hadice s tekoucí pitnou vodou. Nádherné počasí zrovna jako úžasná scenérie hor kolem však zlepšila první ne příliš dobrý dojem z místa ubytování. Po ochutnání domácího vína byla nálada ještě lepší, a tak jsme tu strávili i další noc. Ivan Pírko (dokončení zítra)