Nachází se na pobřeží Jaderského moře mezi Chorvatskem a Albánií. Sousedí ještě s Bosnou a Hercegovinou a se Srbskem. Před rokem se oddělila od Srbska. Má 662 000 obyvatel, z toho 173 000 jich žije v hlavním městě Podgorica (do roku 1992 Titograd). Převažují Černohorci, dále tu žijí i Srbové a Albánci. Z náboženského hlediska se většina hlásí k pravoslavné církvi, ale jsou tu i muslimové. Nejvýraznějším pohořím je Durmitor, Bjelasica a Komovi, významné jsou toky řek Tara a Morača, která ústí do Skadarského jezera. Z jezer stojí za zmínku Crno jezero v Durmitoru a jezero Biogradska Gora v Bjelasici. Černá Hora má velmi zachovalou přírodu a řídké osídlení.

První výlet jsme začali tzv. „královskou cyklistickou etapou“ dlouhou 65 km s převýšením více než 1500 m v Národním parku Bjelasica. Vystoupali jsme skoro do výše 2000 m a vraceli se po hřebenu s nádhernými výhledy na vrcholy – nádhera; krásné šťavnaté louky, šotolinové cesty nahoru a dolů, časté výjezdy a sjezdy, ale žádná auta, málo lidí. Na travnatých loukách se vyskytuje 2000 druhů bylin a dokonce prales, kde jsou stromy až 500 let staré.

Nejvyšší vrchol Crna Glava dosahuje výšky 2139 m. Občasná stavení připomínají dobu před 80 lety. Sobotní piknik u čisté říčky trávila větší srbská rodina, která nás pozvala na odpolední svačinku. Ochutnávali jsme jehněčí maso na grilu, domácí sýr, cukroví, rakiju i víno. Bylo to velice milé setkání, při náročné cestě všem chutnalo a byli spokojeni. Cyklistickou túru jsme zakončili koupáním v jezeře v kempinku a večeří. Tekutiny jsme doplňovali v příjemné malé restauraci přímo v kempu.

Další den jsme se přesunuli na kolech do 80 km vzdáleného města Žabljaku, ležícího v nadmořské výšce 1450 m, podél největší řeky Tara. Při cestě z Mojkovaku do Žabljaku jsme míjeli zajímavý most na 130 m vysokých pilířích. Odtud asi polovina cyklistů využila autobusu, aby nemuseli zdolávat závěrečné stoupání cca 650 m. Dostali jsme se do pohoří Durmitoru s mnoha jezery, které je nejznámější a nejvíce navštěvované jak turisty, tak cyklisty a vodáky.

Následující den jsme odložili kola a v pohorkách snadno vystoupili na vyhlídkový vrchol Savin Kuk 2313 m vysoko, odkud jsme shlédli celé pohoří, včetně nejvyššího vrcholu Bobotov Kuk (2523 m), na jehož vrchol výstup a sestup zabere skoro 10 hodin času. Nám stačilo jen 7 hodin pochodu pod lanovkou, a tak skoro hodinu jsme se kochali pohledy do údolí a odpočívali na vrcholu, neboť počasí bylo velmi příznivé, v této výšce nezvykle teplo.

Sestoupili jsme k Crnemu jezeru (1400), které má tvar nepravidelné osmičky a kolem jsou jehličnaté stromy. Jeho dvě části jsou spojené úzkým průlivem, který občas vysychá. Příjemné bylo koupání v tomto jezeře v Národním parku, i když jsme museli za vstup zaplatit každý 2€.

Večer jsme zakončili v kempu na objednávku připraveným grilovaným jehněčím masem, domácím sýrem a vínem za 7€ za osobu, nechyběla ani rakije, kterou poskytl správce kempu. Ivan Pírko

(pokračování v pondělí)