Závod byl poprvé organizován tak, že start i cíl každé etapy byl na dojezdu sjezdovky ve Schladmingu a peloton se tak nemusel se svými věcmi přemísťovat z místa na místo, což jsme ocenili především my, amatéři bez doprovodných vozidel.

Mnoho z nás čekalo rychlé závody po šotolinových cestách klikatících se alpskými svahy k chatám a horním stanicím lanovek. Pořadatelé Alpentour Trophy ale povolili uzdu své fantazii a vykouzlili technicky velmi náročné okruhy.

Celý závod značně ztížilo počasí, které pro účastníky připravilo několik zkoušek psychické i fyzické odolnosti. V horních partiích jsme projížděli i patnácticentimetrovou vrstvou čerstvého sněhu! Kombinace sněžení, deště a teplot kolísajících mezi 1 a 5 °C byla silná káva i pro otrlé.

První etapa (70 km / 2300 m) probíhala střídavě za svitu sluníčka a sněhových přeháněk. Co se týče zážitku z krajiny, patřila zcela jistě k té nejhezčí. Značení nás zavedlo až do blízkosti majestátné jižní stěny Dachsteinu.

Druhá etapa (61 km / 2300 m) byla poznamenaná extrémně nepříznivým počasím. Projet se při závodě v poctivé vrstvě čerstvého sněhu je ale zážitek, na který se nezapomíná. Zrovna v této etapě bylo několik rychlých sjezdů, kdy se jelo přes 60 km/hod. Na jejich konci asi nebylo závodníka, který by se na jízdu do kopce a následné zahřátí netěšil.

Se startovním výstřelem na začátku třetí etapy (52 km / 2100 m) konečně vysvitlo sluníčko. Trať byla hodně rychlá a vedla spíše po upravených cestách, kde se stačila voda rychle vstřebat. Fyzičku nejvíce prověřil poslední kopec, který vedl po extrémně prudké bahnité lesní cestě a musel se tak z jedné třetiny tlačit.

Říká se „to nejlepší na konec“. V případě Alpentour Trophy to platí taky, ale ještě lépe by poslední etapu (72 km / 2950 m) charakterizovalo „to nejtěžší na konec“. Poslední závod byl velmi těžký – dlouhý a hlavně technicky náročný. Byl to závod pravdy, ve kterém se muselo zapomenout na předchozí tři dny. V etapě, která je tak náročná a jede se déle než ty před tím, jde o vše. Počasí se nás rozhodlo zase pozlobit.

Kombinace kořenů, bláta, kamenů a prudkých sklonů cest brala mnoho sil, kterých po třech těžkých závodních kláních není zrovna na rozdávání. Závěrečná etapa proto znamenala stop pro hodně účastníků. To je ale úskalí etapových závodů, které se jedou stejně jako jednodenní maratony do poslední sekundy.

Specifikem celého závodu byl dojezd po sjezdové dráze klikatící se k dolní stanici. Takto nemilosrdně a radikálně končila každá etapa, v té čtvrté se tato trať jela dokonce dvakrát. Techničtí jezdci jásali, lidé s vyšším pudem sebezáchovy nadávali. Ale o tom byla celá Alpentour Trophy – do posledního metru nedala nic zadarmo, makat se muselo do kopce i z kopce, často navíc v šíleném počasí.

Závod byl zařazený do kategorie UCI S1 Europe, takže pro body do světového rankingu se přijelo poprat i několik cyklistů ze světové elity, včetně jejích českých zástupců. Současná nejlepší česká bikerka Tereza Huříková vyhrála každou etapu s velkým náskokem a stala se tak suverénní královnou Alpentour Trophy.

Jejím kolegům z České spořitelny MTB teamu se dařilo etapy dojíždět v první desítce a v konečné klasifikaci družstev obsadili pěkné 2. místo. Nejlepším českým profíkem v individuálním hodnocení se stal Milan Spěšný na 5. místě. Celkové prvenství na Alpentour Trophy obhájil domácí Alban Lakata. V kategorii závodníků bez profesionální licence nás bojovalo celkem pět. V mezinárodní konkurenci jsme zajeli i docela slušné výsledky:

SK II (ročníky 70-79)
10. Polman Daniel, Team Duratec: 15:32:04
12. Prokop Michal, Bicycle Café: 15:58:28
13. Juráček Pavel, Acer Bike Team: 16:00:37
--- Jaroslav David, Porsche Brno: nedokončil 4. etapu (předtím na 17. místě)
SK III (ročníky 60-69)
14. Drda Ladislav, Spinfit Liberec: 16:44:14

Účastníci Alpentour Trophy 2009 ujeli v náročném terénu za čtyři dny 256 km a nastoupali 9650 výškových metrů. Každý, kdo zvládl všechny čtyři etapy a nástrahy doslova zimního počasí, je vítěz – vítěz sám nad sebou. Daniel Polman