Pokračování
Nasvícené středověké kulisy starého centra jsou milým zpestřením před následným stoupáním, které má konec až na daleko vzdáleném prvním horském sedle.

Cesta se klikatí údolím až k obávaným tunelům. Nejdelší měřil 2400 m a bohužel ani ten neměl vybudovaný objezd pro cyklisty. Teprve když člověk jede takovým prostorem na kole, pozná, jaký hluk uvnitř auta vydávají.

Byla to adrenalinová a nejnepříjemnější část trasy. Existovalo jediné řešení – jet, co to dá, a mít průjezd co nejrychleji za sebou. Následný výjezd na Paso St. Antonio (1476 m) po úzké silničce je příjemnou změnou. Odpočívám od hluku a zápachu předjíždějících aut, ale zato nohy jsou v nejvyšším stupni mobilizace. Stoupání je to totiž hodně prudké i na alpské poměry. Ještě že je tma a nevidím dále než do příští zatáčky. Ňůmen stále pracuje s kamerou a ještě stačí podávat nutné občerstvení. Brácha statečně bojuje s únavou logicky způsobenou kombinací pokročilé noční doby a velmi pomalé jízdy. Konečně jsme se přehoupli přes první kopec a do Pádoly jedeme poprvé od Benátek delší dobu z kopce. Jsme ale v horách, takže přední kolo brzy plynule najíždí do dalšího stoupání. Tentokrát nás čekají serpentiny vedoucí na sedlo Kruzbergpass (1636 m), obklopené siluetami divokých štítů Sextenských Dolomit. Zrovna tady začíná svítat a dolomitické stěny se zbarvují do pověstných divokých barevných odstínů.

Ze sedla sjíždím velmi rychle do údolí Drávy, které již přetíná rakouská státní hranice. Hned za ní přichází krize. Brácha vykukuje z okýnka, aby neusnul a ovanul ho čerstvý horský vzduch. Já poprvé v životě usínám na kole. Ztráta stability je naštěstí spolehlivý budíček a centrum rovnováhy v mozku očividně pracuje přesčas.

Dva dny před startem jsem kvůli přejezdu z Čech a špatnému spaní na Johannishütte spal v průměru 3,5 h. Tělo mi jasně říkalo, že spánkový deficit se s non-stop akcí vyžadující úplnou absenci spánku příliš neslučuje. Pocit únavy je tak silný, že přicházejí myšlenky na nejhorší – „Asi to na vrchol nedám, vždyť co se týče výškových metrů, jsem možná v polovině.“ Sluneční paprsky ale působí vždycky pozitivně a pomáhají mi z pocitu beznaděje. Stoupání z Lienzu do Matrai a konečné pro silniční kolo – vesničky Hinterbichl – je táhlé a nemá konce. Skoro si ho ani nepamatuji.

První etapa je za námi – hurá na horské kolo. Vzpřímený posed a bohatý výběr z lehkých převodů jsou další vzpruhou. Hůře už působí strmý výjezd k chatě Johannishütte překonávající na 8 kilometrech převýšení 800 m. Vidina pohodlných pohorek a šlapání jinak než do pedálů mě ale táhnou nahoru. A co teprve nádherný zaledněný štít Großvenedigeru zářící na modré obloze neohrožován ani jedním mráčkem – tomu už říkám motivace jako hrom. Ve chvíli, kdy pozoruji tuto scenérii, mi je jasné, že už to dáme! Navíc čas je mnohem lepší, než jsme předpokládali – díky rychlé jízdě na silničním kole máme snad až 3 hodiny náskok! ⋌ Dan Polman
 pokračování zítra