Správce jim vyhověl, za poplatek dvakrát 300 Kč a 100 Kč zaplatili za konvici horkého čaje včetně deseti cukrů. Na pokoji byla totiž zima, netopilo se, a tak zapnul malý radiátor, zahřívali se ve spacích pytlích, fernetem a grogem. Standovi slíbili, že přijdou na Martinovku ráno na snídani.

Těžké podmínky

„V neděli jsme vstali už před sedmou hodinou a těšili se na společné setkání na Martinovce. Marně jsme v mlze hledali cestu, a tak jsme se po půl hodině vrátili na Labskou boudu. Bylo tam asi osm turistů, ale nikomu se ven nechtělo. Když jsme konzultovali se správcem náš program jít na Špindlerovku a dále na Luční boudu, pokládal nás za sebevrahy. Hustá mlha a silný vítr 130 km/hodinu změnila náš plán a rozhodli jsme se nejsnazší cestou dojít podél tyčí na Vrbatovu boudu (1396 m).

Přidal se k nám mladý silný muž jménem Tomáš, měřící 200 cm, a společně jsme stoupali kolem namrzlé kosodřeviny stále vzhůru kolem pomníčku směrem ke kamenné mohyle postavené na paměť tragicky zemřelých lyžařských závodníků Hanče a Vrbaty před 95 lety. Jejich mohylu poblíž Vrbatovy boudy, která byla zavátá sněhem, jsme pro hustou mlhu ani neviděli. Nikde ani stopy po lidské činnosti“, vzpomíná na těžké podmínky Ivan Pírko.


Později při sestupu se začalo trochu vyjasňovat. Snazší pro ně už byla lyžařská cesta značená tyčemi nad silnicí dolů na Horní Mísečky, kde se obloha dokonce začala protrhávat.

Rychlá změna počasí doslova šokovala. Jilemnická chata jim před 11. hodinou poskytla první nedělní jídlo. Sestup do Špindlerova Mlýna (720 m) už byl velmi snadný. Zde byla krátká zastávka na odpočinek, Tomáš si zakoupil jízdenku domů a doprovodil je do Svatého Petra kolem havířské kaple sv. Petra. Ivan s S Danielou se rozhodli pokračovat strmým údolím Dlouhého dolu se zalesněnými svahy Luční hory a Stohu až na Výrovku (1357 m).

V té době už slunce olizovalo Kozí hřbety před nimi a připadali si jako v pohádce. Za nádherného slunečného počasí bez větru, ale už na sněžnicích stoupali sevřeným údolím stále vzhůru. Poslední kilometr je sice příkrý a někdy i lavinovitý, ale kráčeli v obrovské pohodě, neboť cíl byl blízko. Kolem půl páté odpoledne už viděli Výrovku a všude namrzlou krásu. Před nimi byla na obzoru i rozhledna na Černé hoře. Překrásný závěr vše vynahradil a radovali se z nádherných hor jako děti. Překrásný dárek na konci dne, odměna za ranní úsilí.

Ivan Pírko na závěr dodává: „Celkem to bylo 23 km, ale skoro vše na sněžnicích. Ubytování bylo překrásné a přitom stejně drahé jako všechna předchozí, a tak jsme si dopřáli ještě snídani za dvakrát 50 Kč. Tento večer byl pro mě ale trochu smutný. Martin Klíma mi volal, že můj cyklistický kolega Jirka Černý byl dnes před obědem přepraven vrtulníkem do nemocnice v Hradci Králové po srdeční příhodě na našem pravidelném nedělním dopoledním tréninku, kde já tentokrát chyběl. „Jirko, přeji Ti, ať vše dobře skončí a projedeme se zase spolu na kole“, říkal jsem si pro sebe.

Změna plánu

Poslední čtvrtý den bohužel museli měnit plán a místo přes vrchol Sněžky pokračovali přes Liščí horu (1363 m) na Pražskou boudu. Opět byla hustá mlha a silný vítr a navíc se trochu oteplilo a sníh byl mokrý. V nižší nadmořské výšce tak přecházelo sněžení v déšť a vítr ještě zesílil. Proto odpočívali krátce jak na Lyžařské, tak i na Pražské boudě a rozhodli se sestoupit místo přes Černou horu do Janských lázní snazší cestou přes Javorku do Pece pod Sněžkou (750 m).

Mezitím se vyjasnilo, zahlédli na okamžik i Sněžku, aby po chvilce opět začalo hustě pršet. Byli rádi, když asi hodinu po poledni skončili v hospodě „Na Peci“, kde skoro vše mokré vyměnili za poslední suché oblečení.

Po lehkém obědě se autobusem začali vracet domů. Příjemně unaveni, ale spokojeni, že v tvrdé zkoušce obstáli. Za tři a půl dne to bylo jen 96 km, ale díky počasí poznali kruté i krásné chvíle na horách, které mají rádi. Proto tam odjeli a určitě se tam zase vrátí.

PS: Děkuji čtenářům Jičínského deníku za lichotivá a povzbudivá slova a přání do nového roku, která dostávám. Pomáhají mi na delších cestách a vzdálených místech od Českého ráje. Přeji svým příznivcům hodně šťastných kilometrů na kolech, na lyžích i pěšky. Ivan Pírko