Krátce po osmé hodině zastavuje autobus v Horním Polubném, kde vystupuje skupinka pěších na začátku své procházky k Jizerce a Pytláckým kamenům. Ostatní se vezou až na „Mořinu“, jež leží pod blízkým Bukovcem. Modrá obloha je jen zčásti zakryta jemnými mráčky, jsou dva stupně pod nulou. Vedoucí zájezdu Věra Franců se znalostí zdejší krajiny seznamuje lyžaře s možnostmi běžeckých tras a stanovuje odjezd na 15. hodinu.

Většina volí „Promenádní cestu“ na Smědavu, od níž se navrátí cestou stejnou nebo přes Jizerku. Se synem Lukášem, s nímž jsem v letošní sezóně už přes dvě stovky kilometrů na běžkách absolvoval, odebíráme se rovněž ke Smědavě, avšak trasou delší, na kterou se nikdo jiný nenechal zlákat.

Od parkoviště MOŘINA sjíždíme k osadě JIZERKA, míjíme chaty PYRAMIDA a PANSKÝ DŮM; za nimi odbočujeme vpravo cestou ozdobenou žlutou turistickou značkou. Tu však asi po pěti stech metrech opouštíme, když ona k hraničnímu přechodu a do polské osady Orle míří. Zůstáváme v české zemi, pojedeme asi sedm kilometrů mezi táhlou vyvýšeninou označenou v mapě STŘEDNÍ HŘEBEN JIZERSKÝ a řekou Jizerou, která je v těch místech hraničním vodním tokem.

Lesní cestou vede jedna – naštěstí dobrá – stopa, střídají se mírná stoupání i klesání. Na vrcholu táhlého hřebene objevují se kolem desáté hodiny skalní útvary známé jako PYTLÁCKÉ KAMENY; blízké setkání s nimi ponecháme si raději na čas bez sněhové pokrývky. Z jednostopé trasy se náhle napojujeme na upravenou cestu, po níž pokračujeme k našemu známému rozcestí PŘEDĚL, kterým jsme v minulých letech šli pěší trasu na Smrk i opačným směrem. (Nejvyšší hora nebyla dnes – s ohledem na čas odjezdu z hor – součástí našeho plánu.)

V přístřešku svačíme ze zásob chléb a čaj z termosky ve společnosti polsky hovořícího páru. V 11 hodin se odebíráme po zelené značce do mírného kopce; na pár minut zastavujeme se u krajinou nabídnutých pohledů k Paličníku na protějším svahu i do Frýdlantské kotliny, v níž je dobře identifikovatelný chrám Navštívení Panny Marie v Hejnici. Pokračujeme po lyžařské magistrále.
Předěl proměnil i počet lyžařů, s nimiž se setkáváme: pod Pytláckými kameny nikdo, zde desítky jedou proti nám, další rychlí běžci nás předjíždějí. Obloha se začíná zatahovat, vítr se hlásí ke slovu. V 11.45 se objeví chata SMĚDAVA, před níž setkáváme se s několika jičínskými turisty. Desítky párů lyží před chatou dávají tušit, že myšlenka občerstvení je reálná jen za předpokladu odkrojení desítek dlouhých minut, což nahlédnutí dovnitř potvrzuje. Jedeme proto dál.

Zasněženou silničkou, která slouží v létě jako cyklotrasa, stoupáme asi kilometr tam, kde u rozcestí stojí ZIMNÍ KIOSEK. Pokračujeme dlouhým úsekem, v němž střídají se mírná stoupání i mírné sjezdy, zvolna se přibližuje hora Bukovec. Obloha se naštěstí proměňuje do své ranní podoby.
Ve 13.15 objevují se první stavení osady JIZERKA. CHATA PEŠÁKOVNA je dosti navštívena lyžaři, avšak ne natolik, aby se nenašlo pár míst pro další hosty.

Posedíme při zelňačce a chlebu. Do odjezdu zbývá ještě 90 minut. Opouštíme chatu. Venkovní teploměr ukazuje 8 stupňů nad nulou (!). Čas do odjezdu vyplníme tím, že vydáváme se na stejnou lesní cestu jako dopoledne, po 20 minutách otáčíme se nazpět k Jizerce. Posledním úsekem je stoupání k parkovišti, kde jsme krátce po půl třetí. Se synem odhadujeme naši trasu na 28 kilometrů.

Do stanovené hodiny navracejí se spokojení jičínští běžkaři i pěší turisté chválící Jizerské hory a vyslovující naději, že zdejší zima – navzdory vyšším teplotám posledních dnů – zdaleka nekončí. Jan Vaníček, Jičín