Jakou máš náladu po nečekaném a senzačním vítězství v Českého poháru v Otrokovicích?
Splnil jsem plán, budu moci startovat v srpnu na mistrovství Evropy v Praze.

Co takovému množství závodních kilometrů říká tvé tělo?
Budu mít trochu problém s nehty na nohou. Vnitřní prostředí samozřejmě také nebude úplně OK. Přes únavu bych chtěl ve středu jet krajský přebor ve sprintu. O víkendu je u nás v Nové Pace cyklistický závod na 24 hodin, který pravidelně jezdím, tak to možná nezvládnu.

Jak jsi vnímal prvé dvě disciplíny?
Kontrolní testy v jednotlivých disciplínách před závodem ukazovaly, že mám lepší formu než na závod, který jsem jel v květnu ve Španělsku za 8:56:30. Při průměrném počasí jsem plánoval na 9:05 – 9:10. Teplota nakonec byla nižší, takže se dalo uvažovat o čase okolo 9:00:00.

A co plavání v otrokovickém jezeru?
Tady jsem se bohužel nechal vyhecovat a první kolo jsem plaval, v naprosto nereálném režimu, o minutu rychleji než byl průměr, což byla velká chyba. Tím jsem si rozhodil metabolismus a taky psychiku. Na kole jsem na Karola Džalaje stále ztrácel. Maximální ztrátu, těsně nad 15 minut, jsem měl na 140 km. Potom jsem již neztrácel a zbytek kilometrů jsem již spíše vytáčel a těšil se na závod v běhu. Předpokládal jsem, že Karol maraton pod 3:15 nedá.

Kdy a jak jsi se probojoval na první místo?
Na startu běhu jsem měl ztrátu 13:19 minut, to jsem si věřil a prvních 5 km do kopce za 20:32 jsem běžel klidně. Na půlmaratonu (21 km) jsem ještě ztrácel 8:20 min, takže to bylo poněkud nejisté, a už jsem si tak nevěřil. Na první místo jsem se dostal 8 km před cílem, pětku do kopce, uprostřed které jsem Karola předbíhal, jsem měl za 22:15.

Věřil jsi si od startu na vítězství?
Ne, to jsem neřešil, mým cílem byl postup na mistrovství Evropy. O celkové vítězství jsem začal bojovat, až když jsem si byl jist postupem. Měli být nominováni první čtyři Češi.

Uvěřil jsi v cíli, že jsi vyhrál nebo jsi myslel, že se jedná o hezký sen?
Karol Džalaj i Tomáš Bednář jsou vynikající sportovci, profesionálové. Závodit s nimi a navíc porazit je, to je obrovská čest. Hlavně mi připadá fantastické, že takto náročný závod dokončílo 130 lidí, a je to myslím poslední skutečně masový triatlon, kde např. kolem 11:30 se pohybuje deseti lidí.

Je to tvůj největší úspěch?
Byl jsem 9. na juniorském mistrovství světa v atletice, v chůzi na 10 km. Držel jsem a snad i držím několik českých rekordů, naposled v roce 2006 jsem byl mistrem na 50 km.

Jaký byl ohlas od kamarádů?
Já bych chtěl hlavně poděkovat všem, co mi pomáhali. Plavecký trenér Michal Řeháček mi teprve v posledních měsících ukázal, o čem je plavání. Cyklistický trenér Jiří Šorm mne dokonale vybavil materiálně a psychologicky. Dlouhodobá spolupráce s běžcem Janem Malým se projevuje. Hlavní trenérka Kristýna Pušová udržela moje tělo v chodu po celou dobu přípravy, nemocen jsem byl od listopadu jen 6 dnů, při závodě perfektně občerstvovala a sledovala průběh. Mimo jiné na 23. km běhu mi sdělila, že vyhraji. Dokonce se o to na 10. km vsadila s nějakou divačkou.

Kolik hodin a času obětováváš tréninku?
Trénuji tak, abych se zdravotně nezničil, tedy abych nebyl nemocen. Hodiny nesleduji, trénuji co nejvíc.

Jak dlouho se již věnuješ takovému triatlonu?
Dlouhý triatlon jsem jel z legrace v mládí, systematicky jsem začal Lipnem v roce 2007.

Jaké jsou tvé další plány?
Mistrovství Evropy a mistrovství republiky v dlouhém triatlonu. A několik, pro mě prestižních, pouťáků v běhu, na kole a v plavání.

Míla Pour