Došlo i na slzy. „Rozbrečel jsem se,“ přiznal 36letý rodák z Ústí nad Orlicí.
Nikoho v tu chvíli nezajímaly výsledky (v sobotním stíhacím závodě byl 52., den nato z toho bylo 17. místo ve smíšené štafetě s Lucií Charvátovou). Stranou šly chyby na střelnici a trestná kola…
Řešil se jen a pouze Moravec. A jeho loučení. „Málokdo si uvědomuje, že Ondra jako jeden z mála sportovců získal tři medaile na jedněch olympijských hrách,“ připomněl šéf svazu Jiří Hamza.
Pravda. Životní úspěchy slavil Moravec především před sedmi lety v Soči, odkud si přivezl dvě olympijská stříbra a jeden bronz.
Dalších šest cenných kovů získal na světových šampionátech, byl i finišmanem zlaté smíšené štafety ve finském Kontiolahti v roce 2015. Kdo by nepamatoval tamní „zeď“?
Ale zpět do března roku 2021 a do Nového Města na Moravě. Už v sobotu slyšel jednu pochvalu za druhou. V cíli se objal se svými kolegy z reprezentace. „Jsem rád, že na mě počkali,“ hlesl dojatý Moravec.
Kompliment i z Norska
Nemohlo to uniknout pozornosti - i zahraniční média psala o jeho loučení. „Hrdina národa,“ shrnul francouzský magazín Nordicmag.
Další dílek do rozlučkové skládanky zapadl během nedělních štafet. Byť s drobnými potížemi, nakonec přece jen rozvinul finišující Michal Krčmář v cílové rovince závodu smíšených štafet transparent s poděkováním kolegovi a kamarádovi.
Ve Vysočina Areně se po závodech potkal Moravec i s lídrem sezony Johannesem Thignesem Böem a chvilku spolu hovořili.
„Ondra měl vždycky úsměv na tváři. Od první chvíle, kdy jsem přišel do svěťáku, byl jeden z nejpříjemnějších kluků v poli a byl i fantastický biatlonista,“ řekl Nor. Jeho bratr, skoro stejně rychlý borec, přitakal. „Je to kamarádský kluk a svedli jsme spolu i spoustu pěkných bitev,“ poukázal Tarjei Bö třeba na společný finiš smíšené štafety v Novém Městě před dvaceti tisíci fanoušky.
Tentokráte na tribunu nesměl přijít jediný divák. Ale dorazili ti, co jsou Moravcovi nejblíž. Jeho rodina včetně dětí Rozálky a Ondráška. Na ty teď bude mít spoustu času.
Sportovní život Ondřeje Moravce začal na fotbalovém hřišti, v sedmi letech se ale dostal k biatlonu. Jeho kariéra však mohla skončit už o pár let později, kvůli Perthesově chorobě postihující kyčle skončil dokonce na čas na invalidním vozíku a lékaři mu zakázali sport.
Navzdory tomu a "na tajňačku" však začal opět sportovat. A vyplatilo se. Pod vedením Vítězslava Vávry začal získávat medaili v juniorských kategoriích. První velký výsledek mezi dospělými si pak připsal v roce 2008, kdy v Chanty-Mansijsku dojel čtvrtý.
O pět let později, to už pod taktovkou Ondřeje Rybáře, slavil v Oslu ve Světovém poháru vítězství. A pak už to šlo v rychlém sledu. Soči, Kontiolahti a další velké světové úspěchy.
Před rokem v Anterselvě pak završil svou medailovou sbírku bronzem ve smíšené štafetě.