Už třináct roků. Tak dlouho konají se tu cyklistické závody. Po tři roky, když všechny kategorie dojedou, staví se ještě na start pěšáci, letos jich bylo 191. Běžela se pětka, desítka a půlmaratón. Každý závod ještě rozdělený do kategorií podle věku.

Pro pořadatele zabíračka, ale počítač a čipy na číslech výsledky obstarají, podle věku roztřídí. To není jako za našeho mládí, kdy se „chytala“ čísla v cíli a k tomu ze stopek dosazovaly časy. Když přiběhl balík, bafuňáři se zapotili. Bafuňáři totiž tenkrát byli ti, co makají a nevydělávají. Žádní Peltové.

Ten zvyk, že si v cíli závodníci mačkají stopky na hodinkách, ten přetrvává. Navzdory čipům. I sportování má své konzervativce.

První, koho jsem tam potkal, byla Blanka Šafářová. Pardon, ona se už od svatby jmenuje Paulů. Lyžařka, běžkyně a orientační běžkyně. Na to Wiky zapomněla. Z těch blahých časů OB se známe. Vypracovala se tak, že v běhu na lyžích startovala na třech olympiádách. Ze Sarajeva přivezla stříbrnou medaili ve štafetě. Teď si v Jičíně dala pro radost desítku. Když doběhla, řekla, že bylo moc velké teplo a že to byla moc rovin. Nojo, méně vymakaní běžci to s rovinou tak neviděli. Na trati byl i kousek Zebína.

Vítězové kategorií, když doběhli, řekli: Luba Pokorný – Radost. Chci to předávat jako tranér. Večer? Pivo, panák.

Tomáč Kuželka (Pot z něho tekl) – Počasí bylo skvělé.

Radka Hanzlová – Na trati jsem musela dvakrát na záchod.

Moc příjemných pocitů. Radost ze setkání, vzpomínání, popovídání po závodech. Radost z výdrže i po sedmdesátce. Radost z poražení svého soupeře, i když oba na konci výsledkové listiny. Mezi těmito lidmi dávají se neobvyklé dárky k výročím, nebo vánocům. Zaplacené startovné na velkých závodech. Třeba na pražském půlmaratonu.

Nebo pusa od přítelky, která očekává v cíli.   proChor