Na parte na bráně mladá, smějící se žena s černými vlasy a bělostnými zuby. U rakve postávali plačící pozůstalí a hladili úplně holou hlavu a šedivé, ztuhlé tváře. V ruce měla vpletený růženec.

Začala mše svatá. Ti mladí, co tu seděli, neznali nikdo jediné slovo běžné modlitby otčenáš – až na několik starších lidí neotevřel nikdo ústa a slova při mši, kterými odpovídají věřící, si musel odpovídat sám sobě kněz. Co je platné množství květin a vyházených peněz, když to, co ta zemřelá pro svou duši - aby došla spásy, nejvíc potřebovala – vroucí modlitby - nebylo.

Kdyby ti všichni byli klekli, když se u ní objevila zákeřná nemoc a modlili se ve společenství vroucně za její uzdravení…Vždyť je tolik případů na Rádiu Proglas, kdy už beznadějně nemocní se díky vroucím modlitbám rodiny a věřícím v kostele uzdravili, a pak za rok, dva o svém - skoro zázračném uzdravení - často vyprávějí v pořadech Proglasu. Proč se mladí neumí modlit? Jejich matky, babičky, které byly pokřtěny, se jen usmějí: jo, chodili jsme do kostela, ale to už není pravda.

Zahodili víru v Boha a myslí, že stačí si na Pánaboha vzpomenout, když jim teče do bot. Když pak přijde velká nemoc u těch, které mají nejraději, není nikdo, kdo by klekl u nemocné a spolu s léčbou – s ostatními a nemocným se vroucně modlil růženec a celý – a vždy znova a znova.

Krásní, mladí lidé odcházejí a stačilo by, aby naplnili kostely- jako kdysi, kdy na malém městě byly v neděli dvě mše svaté - a plno - plno – a odpoledne Požehnání.    Květa Turková