Více než o politickou soutěž jde u našich voleb o pomlouvání soupeře se snahou odloudit mu voliče. Výsledkem je, že voliče od účasti u voleb odradí a ti nakonec vůbec k urnám nejdou. Pravidla předvolebních půtek mají daleko k zásadám, které by měl mít dialog mezi voličem a volebními uskupeními. Jsou často v rozporu se zásadami ještě přijatelnými v komunikaci mezi lidmi.

Výměna informací

Místo očekávaného dialogu se jedná o monolog kandidátů a stran, které se předhánějí ve slibech voličům a v pomluvách politických soupeřů. To není dobrý příklad pro mladé lidi, kteří své místo v životě teprve hledají a k volbám jdou poprvé. Takový dialog je třeba se učit a začít by se s ním mělo už ve škole – třeba v dialogu mezi učitelem a jeho studenty. Pokusme se najít paralelu mezi dialogem ve školním a skutečném životě. Studenty ve škole jsou oprávněně odmítány metody, kdy informace plynou jednosměrně pouze od učitele k posluchačům, bez možnosti reagovat na to, co je jim předkládáno. Také zde můžeme hovořit  jenom o monologu, kdy jeden dává na vědomí víru a druhý tomu má věřit. To nemůže přinášet prospěch ani jedné straně.

Dialog – výměna informací a současně jejich vzájemné poměřování a střetávání patří k dobrému způsobu, jak cvičit myšlení, jak své názory obhajovat a prosazovat. Je to živá metoda přenosu informací užitečná i pro samotného nositele myšlenek. Musí se totiž  naučit argumentovat a své předkládané pravdy obhajovat. Takové soupeření obě strany obohacuje a je oboustranně velmi efektivní a prospěšné

Dialog však vyžaduje určitou kulturu ve vzájemných vztazích mezi diskutujícími. A to platí ve škole i v předvolebním klání. Je totiž jen málo zřetelná hranice mezi užitečnou výměnou názorů a sporem či hádkou, která často vede k napadání a očerňování oponenta. Vést dialog se musí obě strany učit a bedlivě si hlídat, aby nepřekročil tyto pomyslné hranice a nezměnil se v souboj, kde jsou „mrtví" na obou stranách. Domnívám se, že předvolební dialog u nás stále dost dobře neumíme. Pokusem, jak stav změnit, jsou moderátorem řízené televizní debaty, kde představitelé či kandidáti jednotlivých stran diskutují o svém volebním programu. Ale často je tomu tak, že i tady se předhánějí v osobním napadání soupeřů, a tím naslouchající voliče odrazují od jejich sledování.

Lživé argumenty?

Ve škole i v životě je dialog často na obou stranách zneužíván. Učitel bere připomínky svých žáků k výkladu jako napadání a osobní invektivy studentů, kteří se tímto způsobem snaží zpochybnit jeho učitelskou roli. U kandidátů je to zase užívání lživých argumentů a vymyšlených konstrukcí, s cílem svého oponenta za každou cenu očernit. U učitelů z toho plyne často oprávněná obava, že studenti vidí v takto nabídnuté situaci možnost učitele „shodit". Ukázat na jeho nedostatečnou odbornou způsobilost a mít příležitost ukázat spolužákům vlastní převahu a sílu. Často v takové konfrontaci použijí „vybraný" vulgární slovník, se kterým učitel samozřejmě nemůže ve třídě se svým oponentem soupeřit. Stejně nečisté praktiky vidíme mezi soupeřícími kandidáty během volební kampaně.

Umění dialogu je ve vyvážené konfrontaci názorů, kde se ctí určitá pravidla a zachovává se důstojnost jedné i druhé strany. Předložené argumenty se nezesměšňují, ale hledá se možnost, jak společně najít východisko, které povede k nějakému smysluplnému cíli nebo kompromisu. U žáků a studentů ve škole k osvojení si nových poznatků, v politické předvolební kampani k představení vize kandidujícího politika voličům, která jim má pomoci v rozhodování, pro koho hlasovat při vlastním volebním aktu.

Oldřich Suchoradský