Jako by tady ani nikdy nebyli. Sourozenci, spolužáci, učitelé, mistři, sousedi… Bože, jak dnes vypadají naše první lásky, stromy, keře, schody k domu, kde jsme bydleli?

Byli jsme to vůbec my? Když jdu kolem své první školy, nevěřím. Pak potkám spolužáka a slušně pozdravím. Usměje se a hledá v paměti, a ani vy si už nevzpomenete na to, že jste v 1. třídě základní školy psali násadkou a perem, které se namáčelo do inkoustu v kalamáři. V čítance byly portréty Stalinovy a Gottwaldovy, do školy jste nosili sušený chleba, na krku rudé šátky a chodili jsme do lidové knihovny k panu Kurkovi.

To byl náš svět, na který jsem už zapomněl a s údivem hledím vstříc tomu novému. Zhloupnuli jsme? Mnozí asi přitakáte. Někdo víc, někdo míň. Zestárli jsme a děti řeknou – táta nebo máma stárnou s námi. Jsme na tom jako naši tátové a mámy, když taky už nevěděli kudy kam, když svět kolem jejich hlavy přestal být jim známý a oni se začali ptát. Nerozumíme vám… Je to o strachu, že vás jednou nepoznám. Tak daleko to ještě nedošlo, to se jenom sám sebe ptám. Co přibylo let a dětí kolem nás! Naše, cizí, vnučky, vnuci, jejich děti. Na co a s čím si hrají? Čím jsme si blízcí, jaké jsou jejich hry a jaké byly naše? To jsme jenom tak lítali po dvorcích, ze stromu na strom, za míčem? Ptám se, co bylo hlavní v našem dětství? Když vidím tyhle moderní děti, závidím jim, jak využívají čas. Pak se divím, že pokud se pamatuji, tak nikdo z nás neměl hodinky… Neměli je ani všichni dospělí. Po válce prostě hodinky nebyly.

Hity techniky
A televizi až do konce padesátých let měli jen někteří. Vysílala jen pár hodin denně a měla maximálně dva programy. Nebyla nosným chodem rodinného večera, ani tak jako dnes polodenní návštěvy ,,center nákupů a zábavy" při kraji velkých měst.

Nás, pokud vím, víc bavilo kino. Pamatuji si film Pád Berlína, Obchod na korze, pár jiných jako třeba Osud člověka. Nic moc? Nevěřím. Těm dnešním dětem se asi do mozku spíš zapíše Rambo, Harry Potter…

A tak si říkám, o čem to naše mládí vlastně bylo, když jsme byli malí? Z čeho jsme měli velkou radost? Málokdo z nás vyrostl tak, abychom byli velcí, slavní nebo významní. Zůstali jsme těmi, kterým děti říkají táto, vnuci dědo. Je to málo? Co oni umí, umíme my taky. Nejsme jim pro smích? Bojím se, že někdy ano. Co s tím?

Jejich dětství je radost. I my byli někdy nad propastí a naši rodiče s tím měli fůru starostí. Často i existenční, a přesto jsme vyrostli. Bez hodinek, s černobílou televizí, s fůrou volného času…⋌Egon Wiener