Chvíli posloucháš ty, co mají rádi vlaky. Jiří Dohnal dává své srdce posluchačům. Z rádia se ozývá rachot, houkání, vyvolávání a skřípot kol. Vlak jede krajinou – a tak jedeš pomyslně hodinu s vlakem posázavským, Jizerou, Šumavou, provází tě Michal Tučný s jeho „Vlakem půlnočním",ale všechno končí a ty se musíš rozhodnout, jak se dostat na své místo!
Tak den páteční, stávkový, se změní v pochod - protestní pochod proti stávce železničářů. Bylo by jednoduché stoupnout si vedle těch, co čekají na autobus. To by bylo příliš obyčejné, jednoduché a snadné. Ty chceš něco, co přetrvá v tobě, až stávka pomine, až se vlaky rozjedou a všichni zapomenou. Ale ty nezapomeneš - vždycky bude v tobě ta jiskřička zářit, že jsi šel tenkrát třikrát pěšky do vzdáleného města —za stávky železničářů! Ať si oni nejezdí, já dojdu! A tak si cestou zpíváš – Hej Slované, Čechy krásné, Čechy mé, Kto za pravdu horí, S Bohem, má radosti…
Je sobota 8. února a stávka železničářů trvá. V pondělí 3. února jely vlaky naposledy - do půlnoci. Rok 1997 — Stávka od 4. do 8. února, a dále trvá.
Dny, které otřásly zemí. Který bude ten nový? Květa Turková
