Jdu najisto - vytáhnout z peněženky pětistovku - ale ta tam najedenou není - jako blesk mi projelo hlavou - pětistovka leží doma v obálce na ledničce. Co teď? Je večer, domů daleko a chystám se pokračovat dál na zahrádky. Kupující čekají, pokladní volá vedoucí - stojím a spílám si - najednou někdo z čekajících řekl: já vám to zaplatím. Nevěřícně vzhlédnu - pan doktor, vážený občan Jičína, kterého znám z kostela. Dejte to pak do sbírky, říká a odmítá děkování…
Jdu tmavou cestou pod hvězdami jak v Jiříkově vidění a myslím na sobotu 20. října, kdy na jičínském nákladovém nádraží má být přistaven vagon pro Diakonii Broumov. S těžkou naloženou krabicí na vozíčku jsem se v půl páté se zděšením dozvěděla, že už z té organizace odešli. Co teď? Těžkou krabici, plnou krásných dětských věcí, bych byla nejradši zahodila. Táhnout to zpět do kopce až do lip! Ztrácím sílu i naději…
Na chodníku stojí u auta sousedi ze zahrádky, prosím je o pomoc – ochotně nakládají do auta zpropadený vozík s těžkou krabicí, ruksak i mne a za chvíli stojím u svého domu, oni se z auta usmějí, pokynou mi a odjíždějí. Ještě že jsem plné auto věcí poslala po vnukovi již po poledni - marně v tuto chvíli přijela i paní s naloženým autem pro diakonii…
Třetí pomoc jsem zažila, když mě svezla hodná paní ze mše svaté večer od kostela sv. Ignáce až do ulice Kosmonautů. Tímto všem děkuji za pomoc a také milému pánubohu, že správné lidi poslal včas na správné místo. ⋌Květa Turková
