Otázky ochrany přírody v Česku pravidelně vyhrocují debaty o rozvoji měst a rozmachu lidské činnosti. V poslední době se z označení "ekolog" nebo "ochránce přírody" staly téměř urážky. Přitom na malebnou českou přírodu a krásy našich národních parků a rezervací je hrdý každý správný vlastenec. Na Jičínsku rozpolcení ilustrují dva případy: protesty aktivistů, které na dlouhé roky zablokovaly výstavbu asfaltové cyklostezky z Jičína do Železnice, a těžba kůrovcem napadených stromů v přírodní rezervaci Veseckého Plakánku, která za sebou v mokré nivní půdě zanechala bahnitou rozoranou spoušť.

Za mnoha dramatickými slovy se skrývá jednoduchá filosofická otázka. Je příroda stále tak krásná, když se do ní nemůžeme podívat? V případě údolí Plakánku stáli správci CHKO a úřady před dvěma možnostmi: buď napadené, nebezpečné dřeviny rychle vytěžit, nebo údolí na několik let zavřít, vyčkat a odumřelých stromů se zbavit přirozenou, k prostředí citlivější cestou. "To by ale bylo k lidem nefér, údolí je krásné a byla by škoda, kdyby tam turisti pět let nemohli," uvedl rodák z Vesce a starosta dobrovolných hasičů František Najman. Podle něj se z nešetrného zásahu těžkých strojů příroda vzpamatuje.

V kauze kolem cyklostezky proti sobě stojí sportovci prahnoucí po aktivním pohybu v přírodě a aktivisti, kteří by raději provoz v okolí přírodní památky Zebín omezili. Proto už sedm let lobbují za přírodní povrch stezky bez použití asfaltu.

Příroda tu byla dlouho před námi a s velkou pravděpodobností se dokáže vypořádat i s tím, čeho se na ní ve svém rozmachu a časté bezohlednosti dopouštíme. Je ale nutné jí přidělávat práci? Nestálo by pár let omezení našeho výsostného pohybu a zábavy za zachování ekosystémů, které jsou ve své síle a odolnosti zároveň neskutečně křehké? Příroda si vždycky najde cestu zpátky. Jen bychom jí nemuseli tak často krást mapu.