…ptali se 17. listopadu u kašny na Valdštejnově náměstí v Jičíně ti, kteří sem jako každý rok přišli zavzpomínat na revoluční rok 1989 a podebatovat o tom, kam jsme to za 32 let od převratu dotáhli. Zatímco z médií hlavního města na nás koukají fotky přeplněných náměstí a tisíců svíček na Národní třídě, v Jičíně se letos sešlo asi třicet lidí. Oproti minulým letům prý čtvrtinový počet. Co je ale možná ještě víc na pováženou je fakt, že většina z nich byli pamětníci. Na svátek studentstva a připomínku toho, jak idea skupiny mladých lidí změnila totalitu ve svobodu, jich na jičínském náměstí zapálilo svíčku opravdu málo.

Na spontánní setkání u kašny přicházejí pamětníci sametové revoluce každý rok ve stejný čas.
Sedmnáctého v sedmnáct. Jičínští se i letos sešli na oslavu sametové revoluce

Ano, je pravděpodobné, že velká část mladých Jičíňáků odjela oslavit výročí sametové revoluce do většího města a připojili se k pochodu studentů v Hradci, nebo zamířili přímo do centra dění, na pražskou Národku. Vždyť právě pocit sounáležitosti a společenství je to, co v tento den každý rok vyhledávají tisíce lidí.

Pro některé ale zřejmě existuje i jiný důvod, proč letos nechtěli slavit. Nespokojenost a deziluze. Zatímco na konci osmdesátých let spojovala demonstranty touha a naděje na změnu, v posledních letech se zdá, že naše protesty a návrhy hučíme do zdi. Letošní volby nicméně prokázaly, že každý hlas se počítá a stojí za to svůj názor vyjádřit. Možná právě první volby, ve kterých komunistická strana prohrála svůj boj o poslanecké mandáty, přesvědčí i nejnespokojenější Čechy, že boj za svobodu a demokracii nekončí. Jen je potřeba se nevzdávat a připomínat úspěchy minulé. Uvidíme za rok.