Vpředu na stojanech byly věnce z karafiátů, okolo rakve plno kytic a vpředu věnec se stuhou z Jičína. Lidé stáli dojati a žehnali rakev křížkem. Varhany začaly hrát Mariánskou píseň „po tom našem putování ujmi se nás Maria, by tě v rajském radování naše duše spatřila". Kněz a dva celebranti ve fialových ornátech žehnají a pronášejí modlitby a do ticha kostela zazní krásný hlas, který zpívá 23. Žalm „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám-i kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou - štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života-přebývat smím v Hospodinově domě - na dlouhé, předlouhé časy."

Kněz dosloužil mši, rozdal sv. přijímání, rakev vykouřil kadidlem, vykropil, zlatých držadel se chopili muži z rodiny a průvodem nesli k blízko vykopanému hrobu. Kolem hromada hlíny, ale uvnitř hrobu fialový samet a na vrchu po celém obvodu zahrádka z květin. Kněz pronesl modlitby za zemřelé a pak všichni s dojetím zpívali: v poslední hodině, až přijde čas, buď se mnou, Bože můj, buď s každým z nás-ať smrt se promění ve slavné vzkříšení, blíž k tobě Bože můj, navěky již.

V srdci píchne osten – nebyly ty úsměvy při setkáních asi vždycky radostné - paní lektorka přinesla svému poslání oběť – nejdříve zdraví a pak život. Když už podnikala několik let svůj apoštolát do dvou vzdálených míst, přepadlo ji zákeřné onemocnění. Své poslání ale neopustila- místo léčení a odpočinku obětovávala svůj čas náročným cestám a přípravě na dvouhodinové setkávání na farách s mnoha ženami i muži. Ale nemoc po několika letech znovu krutě plnou silou udeřila – a už se nebylo obrany. V nejkrásnějším měsíci odvedla Svatá Panna její duši do nebe a v den Fatimského zjevení jsme stáli u jejího hrobu- kdy, v tento den, papež, svatý Jan Pavel II., zázračně přežil atentát a kulka, která uvízla v automobilu, byla vsazena do korunky Fatimské Panny Marie.

Po obřadu byly i členky pozvány na faru – tam stáli vedle sebe tři malí roztomilí klučíci-vnuci paní lektorky. Ztratili babičku- obětovala se druhým.   Květa Turková