Každý, kdo někdy alespoň brigádničil ve službách ví, že někdy je se zákazníky těžké pořízení. Není tedy divu, že když na mladičkou brigádnici v hospodě štěká nepříjemná dáma nadávky a odmítá prokázat svou bezinfekčnost, servírka ji radši nechá v klidu sedět, než se hádat, ženu vyhodit a následně riskovat ztrátu kšeftu, špatné recenze a potíže se zaměstnavatelem. A o třímilionové pokutě ani nemluvě.

Jak je ale možné, že systém kontroly bezinfekčnosti už rok funguje všude v zahraničí, ale u nás je to takový problém? Proč ani po roce a půl není vedení našeho státu schopné přijmout a prosadit efektivní a hlavně komplexní sadu opatření, která by nevyvolávala rozpačitý pocit, že něco takového dělají poprvé? Jak to, že podnikatelé jednoho z pandemií nejvíc zasažených ekonomických odvětví v mnoha případech odmítají dodržovat a vymáhat pravidla, která nás momentálně jako tenké stéblo drží před pádem do dalšího lockdownu? Minulý týden například na Twitteru rozvířila debatu žena, která si postěžovala, že ji v jedné z jičínských cukráren odmítli obsloužit, protože měla nasazený respirátor a o to stejné požádala i obsluhu. A podobných příkladů každý napočítáme z hlavy hned několik.

Bylo by naivní se domnívat, že opatření všechno vyřeší, že je brzy někdo nenapadne u soudu nebo že se někdy jako lidstvo dočkáme toho, že všichni budou dodržovat zákony. Ale léčit si vlastní frustraci ze současné situace děláním zbytečných cavyků a problémů těm, kteří chtějí jen hrát podle pravidel a alespoň trochu v klidu žít, je ubohost.