Tak je lidstvo ušetřeno a já trpím. Ale dnes přece:

Chytré hlavy nebo konfrontace? Na Rozmluvách s krajinou v lodžii byl pan docent Zdeněk Vojtíšek, který mluvil o víře a různých náboženstvích. Udělal tam pěknou tabulku, kde srovnával náboženství (víru) v moderní a postmoderní době. Jasný byl rozdíl. Jen zbývalo dodat, jak to vnímá on. Nebo co je lépe. Nedodal. Připravil konfrontaci myšlenek a stanovisko ponechal na posluchačích. Žádná moudrá hlava, která ví přesně, co a jak má být. Neměli bychom se o to taky někdy pokusit? Umíme to?

Alternativa. Kupříkladu divadla. Jsme zvyklí na kamenná. Umělci z Prahy, ty co známe z televize. Ale to, co se hraje na bráně, či v Káčku, divadla z vlastních zdrojů, to je kvalita. Ve svém žánru. Lodžie nabízí trochu jinou kategorii. Co tu předvedla Malá inventura, to bylo úžasné. Soudím, že oba žánry jsou nutné. Vyber si diváče. Ale nejlépe nahlédnout oboje. A pak vybírat.

Semináře
Bytové semináře kdysi. A dnes? Zajímavá je o tom knížka, jaký význam měly v době totality. Jezdily moudré hlavy i z ciziny. Někdy je StB rozprášila. Dnes není potřeba se skrývat. Ale ony měly svou atmosféru a tvůrčí potenciál. Ten žádná posluchárna nenahradila. I dnes je v Jičíně jejich pokračování. Prostě se schází parta – a čtou si Platona. Jistě i diskutují. Nebudu konkretizovat. Asi by ta atmosféra pak nebyla. A oni by to asi nechtěli.

Fotky. Často bereme jako vatu. (Fotku zvětšuju tak dlouho, až se zaplní stránka, prázdné místo.) Asi proto, že to tak někdy dělám, poznávám její podstatný smysl. Z portrétu hledat charakter člověka. Číst z tváře osud. Někdy nejdřív fotka. Jako upoutávka, o čem článek bude. Připouštím, že holky všech věků zaujmou mužského víc. Reportážní fotky jsou svébytná kategorie. Nebo fotka u rozhovoru, portrét. Jejich pořizování má mnoho společného s pořizováním psaného textu.

Architekti. Architektura. Na jedné tiskovce se svěřil Jirka starosta, jak poslouchá architekty. Jak oni mají trochu jinou mluvu. Jiný pohled na svět. Hned se vybavilo, jak Standa (proVize) pozval studenty. Do koleje na Otevřené dveře, do lodžie na seminář Rozmluvy s krajinou. Jak oni tam byli nejen posluchači přednášek, ale i aktivní účastníci. Jak dovedli pojmenovat jičínské problémy. Problémy města a okolí.

Na ekumenický festival, který trochu skomírá, přijeli tvůrci z Hradce a představili záměr na postavení řeckokatolického kostela Archanděla Michaela. Sice v Hradci, ale kolik taková stavba moderní církevní architektury otvírá otázek…

Poučení. Některé věci, myšlenky, dojdou nám až po čase. Protože až pak se spojí. O některých věcech nemáme čas, ani chuť přemýšlet. Však oni si (někdy) svůj prostor najdou. Chválabohu.

Však podstatné je, aby byly. Abychom pro jejich bytí alespoň vytvořili předpoklady. Tedy podpořit, ano, i finančně, bytí a konání těch, kteří sem impulzy k myšlení přináší. Jako třeba Lodžii, proVizi, Ekumenické společenství Zebín, Bohunku a její Karmelitánské knihkupectví, Jičínskou besedu a jim podobné. Tady peníze vložené přinášejí pro lid obecný mnohé, mnohé. Akorát že účtaři nemají na to kolonku.   Bohumír Procházka