Med jsem měl však rád již od malička, když mě maminka dávala med na krupicovou kaši. Tenkrát jsem však nevěděl, že je několik druhů medu. Nejznámější je med zlatavé barvy, to je když včeličky sbírají pel z kvetoucích kytiček a kvetoucího jetele, kterého je někdy plné pole. Med tmavé, skoro černé barvy jako bory, je lesní med.

A ten mi nanosily včeličky, které jsem měl na pasece v jehličnatém lese v Taborville u Clevelandu v Ohio. Taborville je česká vesnice, kde bylo tenkráte 82 dřevěných pěkných chat. A jelikož se tam stále něco dělo, koupil jsem si tam chatu, kterou si postavil český tesař Kostohryz pro sebe. Byla to jedna z mála chat, která měla i sklep a zavedenou vodu z vlastní studně do kuchyně i do sklepa. Tenkrát jsme měli ještě hodně herců – ochotníků, a tak jsme tam hráli divadla v přírodě, také operety jako Na tý louce zelený a Husopasku, dokonce operu Bedřicha Smetany Prodanou nevěstu. Na naše divadla v přírodě se sjelo vždy hodně hostů z blízka i z daleka.

Nápad včelařit

Vůbec se nedivím, že když jeden ze zakladatelů Taborville „táta" tábora Frank Holman se rozhodl, že bude včelařit, že místo pro včelí úly si vybral na pasece v lese, daleko od všeho dění. Horší však bylo, že dostat se na paseku, kde byly ty včelí úly, nebylo tak lehké. Muselo se přejít po úzké lávce z prken, která byla na kůlech zatlučených do bažiny, kde byl „quick sand" nebezpečný písek, do kterého nebylo radno spadnout. Balancovat na úzké prkenné lávce a nést plásty plné medu do auta, nebylo tak lehké.

A tak když „táta" tábora byl již starší, překvapil mě jednou otázkou, jestli se nebojím včelích žihadel, že by mi předal ty včelí úly i s odstředivkou na med a zahnutými noži na ořezávání vosku. Samozřejmě, že zadarmo jsem to nechtěl, a tak chtě nebo nechtě, najednou jsem se stal včelařem. „Táta" Holman mě zasvětil do včelaření a vysvětlil mi, že v Americe se včelaří jinak než u nás doma.

Zde se neužívají včelíny, ale úly se nechávají jednotlivě samotné, jelikož zde je větší vlhkost, tak aby se k nim vzduch a vítr dostal. A pokud je nějaká štěrbina v úlu, včeličky si samy voskem zalepí.

U nás doma, když se vybíral med, plásty s medem se vyjímaly zezadu, kdežto zde v Americe se u úlů, obyčejně tří postavených na sobě, vybírají plásty s medem zeshora. Zde se také včeličky nepřikrmují na zimu cukrem, ale nechává se jim v úlu dost medu na celou zimu.

Moje včeličky, které jsem podědil pro „tátovi" Holmanovi, byly „Italky". To jsou mírné včely, které si zvyknou na vůni vašeho těla a rukou. Když jim vybíráte med, nepotřebujete ani rukavice a kuklu, jenom kouř z dmýchadla. Kavkazské včely, které jsou o hodně tmavší než Italky, jsou o hodně ostřejší. O tom jsem se přesvědčil sám. Jednou ke mně přiběhl jeden chemik, celý vystrašený, že na střeše, kde jsme měli vystavěné vzorky, jak vydrží počasí, dešti, větru, sněhu a slunci, je divoký roj včel. Vzal jsem si bedničku a metličku a půjčil si od prezidenta naší společnosti Gibson-Homans doutník. On byl jediný, který v té době kouřil doutník, a to mi pomohlo. Hned, jak jsem přišel na střechu, poznal jsem, že včeličky nebyly Italky. Byly o hodně tmavší. Ale díky kouři z doutníku jsem tenkrát moc žihadel nedostal. Jelikož jsem měl v lese na pasece jeden prázdný úl, usadil jsem je tam vedle úlu mých Italek.

Vytáčení medu

Na podzim, když jsem vybíral med, jsem si neuvědomil, že tyto divoké včeličky nejsou tak mírné jak moje Italky, a tak jsem neměl ani rukavice ani kuklu. Sotva jsem otevřel víko v úlu, snesly se na mě a dostal jsem plno žihadel do tváře a do rukou, než jsem mohl proběhnout dřevěnou lávkou a dostat se do auta.

Naštěstí nedaleko bažiny byl rybník – koupaliště, kam právě šlo několik kluků se vykoupat. Včeličky, jak asi zpozorovaly polonahé kluky, nechaly mě a vrhly se na kluky. Ti ječeli a vrhali se po hlavě do rybníka – koupaliště. To mě zachránilo, ale přesto jsem dostal asi 28 včelích žihadel. Jen tak tak jsem dojel domů do Clevelandu. Dával jsem si octové a čpavkové obklady, ale stejně, když jsem přišel druhý den do laboratoře, byl jsem celý opuchlý. Když k nám přišla do laboratoře slečna z telefonní centrály, kterou jsme neměli rádi, ne proto, že bylo hubená jako koza, ale hlavně proto, že do všeho strkala nos a všemu rozuměla. Když si prohlížela můj napuchlý obličej, optala se mě, jestli mám včely. Když jsem přisvědčil, hned nato, jestli prodávám med. Med neprodávám, ale kdo má rád med, dám mu skleničku medu zdarma, aby si osladil život.

Žádost kolegyně

Hubená Henrieta mě hned poprosila, jestli by mohla dostat také med zdarma. Zeptal jsem se jí, jestli chce ten obyčejný včelí med nebo ten speciální. Byla zvědavá, na co je ten speciální med. Když jsem jí řekl, že po tom speciálním medu rostou děvčátkům prsa, skákala radostí a prosila mě, jestli by mohla dostat galon toho speciálního medu.

Příští den jsem jí přinesl galon toho černého lesního medu. Asi měsíc se u nás v laboratoři neukázala. Najednou přišla jako fúrie, zastavila mě a řekla mi, že ten můj med je na nic, že jí to nepomáhá a že má prsa pořád jako dva hrášky. Když jsem se jí zeptal, jak med užívá, řekla mi, že si dává každý den dvě plné lžičky medu do čaje, ráno a večer. Sorry! Zapomněl jsem ti říct, že tento med se nedává do čaje, ale maže se přímo na prsa, a pak ti ho musí někdo slíznout.

Kdyby tenkráte plameny očí Henriety sršely ohněm, tak mě v tu ránu zpopelnily, a již jsem tu nebyl mezi vámi. A to právě jen proto, „že není med jako med".   Lubomír Hromádka, Washington, D.C.