V boji za sušenými kvasnicemi mě nedávno málem srazila seniorka, která ve frontě u kasy zjistila, že muž před ní má v košíku požadované droždí. Nejdřív ho podrobila výslechu a pak se hlava nehlava vrhla frontou zpět k regálům. Droždí nenašla, a tak se neomaleně cpala zpět ke kase. Nějaká bezpečností opatření, odstupy mezi lidmi i základní slušnost „dovolte, prosím“ jí byly šuma fuk. Při vší úctě k seniorům mě to rozpálilo doběla.

V dalším jičínském obchodním domě velice milý hlas upozorňuje zákazníky, jak mají vcházet do obchodu, že mají používat roušky, dezinfekci, rukavice nebo sáčky při výběru zboží. Všechno, co se nám už vrylo během dvou měsíců automaticky pod kůži. „Vážení zákazníci, pečivo jsme pro vás zabalili do igelitových sáčků, tak prosím jednotlivé kusy nevyndávejte,“ nabádá hlas zákazníky. Každý normální pochopí, proč to, ale bohužel jsou i tací, jejichž chování se vymyká logice a v obchodě se chovají jako v divoké buši. Blondýna u banánů je toho zářným příkladem. Bez rukavic osahává trsy banánů od jedné bedny ke druhé. Nakonec nic nevybere, jen ovoce nejen osahá, ale i pomačká. „Ta je snad dementní,“ zuřím v duchu nad tou neomaleností. Když se ozvu, procedí mezi zuby, ať se starám sama o sebe a středem odkráčí.

Ale já nechci být ani potichu, ani se starat jen o sebe, bezohledností covid neporazíme. Zkusme ho pokořit vzájemnou vstřícností, pomocí a ohleduplností. A za rouškou se na sebe třeba i usmát!