A aby se náhodou takový člověk z toho marastu kolem sebe neušpinil, navlékl si na kdysi zlaté české ručičky pro jistotu i palčáky ušité z české závisti, zmaru, malosti. Zkrátka z látky jménem Čecháčkovství. Takto vymóděn pak jezdí po D1, dívá se na paneláky a hodnotí práci sousedů. Svůj kostým pak odkládá na gauč či hospodský stůl jen ve chvíli, kdy NAŠI (když se vyhrává, jsou to vždycky NAŠI. V opačném případě to jsou ONI) vyhrají nějaké to zlato v hokeji, mač ve fotbalu či mají placku z mistrovství vesmíru v kuličkách. Nebo - když jim tragédie podobná té v Bejrútu náznakem připomene zašlou slávu neopalčákovaných zlatých českých ručiček. To si pak řekne: „Jo, jsme machři, když NÁM stále stojí dóm v Hirošimě a teď NÁM ani nespadlo silo v Bejrútu.“ To jsme celí my. „Čecháčkovský“ mundúr sundáváme jen v době vítězství či tragédií.

Ale přece nemůžeme stále po světě chodit s kuklou a v rukavičkách. Nechme tyto propriety naší malosti jednou pro vždy v kůlně a dívejme se na svět optimisticky a s hrdostí, která nám sluší. Není totiž větší tragédií, než po světě chodit v kukle a v létě v palčákách.