KOMENTÁŘ: Čin studenta Jana Palacha upozornil, že svoboda je stále v sázce

19. 1. 2019

Redakce

Dne 16. ledna 1969 se u Národního muzea v Praze zapálil dvacetiletý student filozofie Jan Palach. Protestoval tak proti poměrům ve společnosti | Foto: Isifa

Z dveří bytů vycházeli vyděšení sousedé. „To musel být nějaký blázen,“ řekla jedna z nich, stáhla se do bytu a zavřela dveře. Byl jsem ještě dítě a toto byl můj první kontakt s Janem Palachem, který se před padesáti lety v Praze upálil na protest proti okupaci, cenzuře, nesvobodě slova a počínající letargii obyvatelstva.

Jeho krajní čin měl vyburcovat k odvaze a odporu proti tehdejším poměrům, které pohřbily veškeré naděje na demokratický vývoj v zemi. To byl start neblahé komunistické normalizace pod přísnou taktovkou Sovětského svazu, společenského rozkladu, totální demoralizace. Dvacet let se předstíralo, jak nám je tady v „socialistických lázních“ dobře. Palach byl náhle zapomenut a režim dělal všechno proto, aby bylo jeho jméno navždy vymazáno z pamětí lidí.

Když se doba komunistického ráje chýlila k neodvratnému konci, přišel leden 1989 a s ním tak zvaný Palachův týden. Do pražských ulic vyrazily tisíce lidí, kteří už nemohli dále mlčet a chtěli při uctění Palachovy památky pozvednout svůj nespokojený hlas. Byl jsem tehdy u toho. Odpovědí byla studená vody z Vltavy, která z policejních vodních děl zkrápěla demonstranty a „jelita“ od obušků na zádech všech, kteří se k protestu jenom přichomýtli. Tato násilná hysterie zlomila režimu nakonec vaz.

„Demonstranti, kteří se v těch zimních lednových podvečerech a těžkém pražském smogu nechali zmlátit obušky a zmáčet vodními děly, nepřicházeli ani tak uctít památku mrtvého studenta, ale mnohem víc protestovat proti poměrům, které byl čím dál nesnesitelnější – ne až tak materiálně, ale především mravně,“ napsal výstižně ve své studii Dar Palachova týdne filosof Jiří Přibáň. A Palach by měl z tehdejšího vzepětí sil a potlačení vlastního strachu určitě radost.

Včera se na náměstích celé republiky vzpomenula událost sebeupálení Jana Palacha. Je trochu škoda, že v této souvislosti tak trochu vyhasínají další „živé pochodně“, které se v Československu upálily. Po Palachovi, který Po Palachovi, který na následky zranění zemřel 19. ledna 1969, to byli další lidé – Jan Zajíc a Evžen Plocek. Prvně jmenovaný svou oběť přinesl symbolicky 25. února 1969, v den výročí komunistického puče z roku 1948, na pražském Václavském náměstí jen pár desítek metrů od místa, kde se v polovině ledna upálil Palach.

Plocek se zapálil 4. dubna 1969 na jihlavském náměstí a zemřel pět dní později. Na rozdíl od Palacha a Zajíce se ale o jeho činu široká veřejnost neměla šanci dozvědět. Všechny tyto protestní činy, ať už jsou vnímány jakkoli, měly jediný cíl: zachování svobody ducha, člověka i slova. A to platí i dnes, kdy vystrčili své ostré rohy komunističtí pohrobci a estébáci, které na posty nejvyšší bohužel vynesla nemyslící masa.

Proto se i nyní protestuje, proto se pod Palachovou památkou skrývá dnešní nespokojenost s panujícími poměry v zemi. „V liberální společnosti se protestuje, když jsou v sázce občanské svobody nebo sociální jistoty. Naproti tomu v autoritářské společnosti máte základní jistotu, že v případě protestu je vaše svoboda v sázce vždy. V otevřené demokratické společnosti je legitimita protestu tím vyšší, čím nižší je legitimita reprezentativní vlády,“ dodal filosof Přibáň.