Všecko, co magnet nechytá, dávám do jedné tašky uložené v kumbále, dokud nedojde na váze ručka na 1 kg - celý přesně na gram. Neboť nejsem už tak pošetilá, abych kvůli deku nesla svůj hliník domů. Tentokrát jsem skládala dlouho plíšky, špice, tyčky, baňky, až se ve třech pevně svázaných taškách usadila šipka na 1kg. Sláva, mám tři kila hliníku - naložila jsem ho do ruksaku a tašky, přidala nasbírané železo ze sklepa a vyrazila do jedné z jičínských výkupen.

V kůlně, až za rozčvachtaným dvorem, kde je velká váha decimálka, tma a bez světla, jsme vážili můj hliník. Nejen že na váze nebylo skoro znát kilo, natož deka. Paní mé poklady nemilosrdně vysypala na váhu a hned hlásila - to není hliník, to je nerez - a jak to bylo pomíchané, ze tří kil hliníku byla dvě a ostatní si vemte, deka neberem.

Popadla jsem svou škatuli a vyběhla z té tmavé kůlny. Na železo, co tam paní vážila, jsem se ani moc nedívala - ručička překrývá číslice a půlkila stejně neplatějí. Byla jsem dost zklamaná s tím hliníkem, neb jsem ho schraňovala hodně dlouhou dobu - ale co se dá dělat!

Druhý den mě napadlo: přece to, co jsem přinesla zpátky, musí dát zase kilo! Vezmu tu přesnou váhu a ejhle 42 dkg - kde jsou ostatní deka? Na tamtěch kilech na váze se přihazovalo, na váhu není vidět, pod kilo to nesmí být ani malinko - ten nerez tam zůstal v tom spěchu ležet vedle váhy a ostatní se nějak provážilo. Nanynko, povídá mi kočka Pepina, to takhle nenechávej, i když jiní bojují o miliony, ty bojuj o těch 58 deka. To je tvé image…

Vzala jsem ruksak, to, co mi vrátili, váhu, hole a vyrazila. Pepina se dívala z okna - nebuď břídil, nenech se, je v sázce 12 korun! Paní zase otevřela tu tmavou kůlnu, přešla jsem tou uhelnou čvachtou a hledaly jsme ten nerez od včerejška. Paní viděla, že má váha váží správně a že nemíním odejít. Nakonec jsme se dohodly a já - s vítězným pocitem Césara - jsem uháněla o holích domů.⋌Nanynka Kulichova