A jak tak máma myslí a skoro se nestačí dívat, najednou uvidí oči a otočenou tvář. Zeleň, zeleň, zeleň a v té jedné zeleni jde syn. Dupe jako ostatní, jen jí oči nechá a hrst dojetí a dupe prachem Senomat. Prach se zvedá, mámy, děti, tašky a otcové putují za pochodujícím vojskem. Svítí slunce senomatské na cvičiště, na vojáky. Stojí v řadách, v botách černých jak havran, s lodičkami na hlavách.

Aby dlouhá chvíle jim nebyla, občas velký silný velitel křikne: Pozor, k poctě zbraň! Žasne máma, tak tohle už synek dokázal – ostříhaný je a dává k poctě zbraň. Když slunce nejvíc svítí, objeví se zástava. V bílých rukavicích ji voják nese, aby její posvátnost neznesvětil.

Stojí vojáček a čeká na svou velkou chvíli. Bude přísahat. Když přečte malý nenápadný voják přísahu a nápadným krokem odchází z pódia, zahřmí do srdce mámy: Přísaháme! Tak má máma vojáka.

Div se, světe, co máma nemohla dokázat za 18 let, dokázala vojna za měsíc. Postel ustlaná, věci srovnané, podlaha vydrhnutá. Tony