Bylo to takhle v létě a já rád přijal pozvání pro mne zvláštní. Malovat obrázek včelína u pana Erbena v Židovicích. Těšil jsem se na to a vyšlo to. Vybral jsem si den, kdy svítilo sluníčko a před včelínem kvetla svazenka. Celé to políčko bylo krásně modré jako očka malé zlatovlásky, a my vstoupili za stodolu do zahrady, do toho jemného koncertního zpěvu. Všechno to mělo napilno.

Parno bylo, že se ukláněl i velký bodlák pod tíhou žízně. To bylo úlů a včel. Všechno se jen kmitalo tam a zpátky. Dostal jsem radu: „Chovej se kamarádsky, když si na tebe některá sedne – žádné ohánění; ona sama včelka odlétne jako kamarádka.“ Choval jsem se právě tak a vyplatilo se to.
Kéž by lidé byli jako včelky…

Postavil jsem se pod švestku do stínu a se vzrušením jsem pracoval na obraze. Byly chvíle, že včel bylo okolo mnoho a myslel jsem, že to nevydržím a složím to, ale za chvíli byl klid. Viděly snad, že jsem zapojen do své práce jako ony. Největší zájem o barvy na paletě projevily o modrou, červenou a žlutou. Postupně poznaly, že to nejsou květiny.

Chvílemi jsem ustal v práci, pozoroval ten včelí nárůdek a myslel jsem i na nás na lidi. Kéž by nám to takhle šlo v práci, aby nebylo lajdáků a aby s chutí pomohl jeden druhému. Ale i včelky mají mezi sebou ty, co nepracují. To jsou trubci, co ujídají med a jsou o něco větší než včelky. Proto je z úlů včelky vyhánějí, aby jich bylo jen přiměřeně. Včelař se také snaží sám, neboť ví – mnoho trubců – medu málo.

Myslel jsem také na to, kdy včelky odpočívají, neboť i potom, když jsem skončil, otevřel pan Erben úl a já pozoroval to hemžení. Věřte, že jsem byl skoro přesvědčen, že včelky spolu rozmlouvají.

Je krásné mít za kamarády včelky, starat se o ně, a ony se nám odmění opylováním rostlin, aby bylo dost ovoce, medu – té pochoutky pro zlepšení našeho zdraví. Uvažovali jste už o tom, kdo má zahrádku a může se postarat, aby se stal včelařem? Mnoho zdraví přeju organizaci včelařů na Kopidlensku a vám všem, kteří se do toho pustíte. Karel Šoltys