Jen s obtížemi jsem občas prosadil jako hlavního nositele děje průvodce na hradě Krabonoši, nějakého barvoslepého učitele nebo stavbyvedoucího na jaderné elektrárně. Jinak ovšem byli a jsou dosud páni nakladatelé vůči mně značně neústupní. Ale co bych zapíral – rád jim vyhovím. Nakonec i pro mne jsou peníze, které za knížku dostanu, až na prvním místě.

Psát o ženských hrdinkách však není nijak lehké. Vzpomínám si třeba na jednu chvilku, když jsem psal román Co jsme si říkali k ránu, kde hlavní postava příběhu nemůže v manželství otěhotnět, protože jako svobodná dívka prodělala několik interrupcí.

Uznejte, prosím, že to není námět k zahození. A tak píšu, píšu a na straně 37 už vezou hrdinku na gynekologické oddělení místní nemocnice. Dost dlouho čeká, až na ni přijde řada. Když ale vejde do ordinace a pan doktor jí pokyne aby… moment!

Vždyť já, tupec, vůbec nevím, jakými slovy lékař pacientku vybídne, aby zaujala příslušnou polohu na tom… hm, prohlížecím stole, nebo jak se mu odborně říká. Nikdy jsem při něčem podobném neasistoval. Jenže vyhnout se této dramatické situaci v románu prostě nemohu! Potřebuji ten povel slyšet a pak napsat. Ale přece kvůli tomu nepojedu doopravdy někam do příslušného zdravotnického zařízení, abych se tam před personálem i pacientkami ztrapňoval…!

Naštěstí to mám ze své pracovny do kuchyně jen pár kroků. Nahlédnu tam, zobnu si, co vidím právě upečeného, a přitom vyzvídám: “Ty, Jarko,“ oslovím svou ženu mlaskavě, “jak vám to doktor na gyndě říká, když se máte dostat na stůl? Vydrápejte se nahoru? Nebo: paní, vylezte si tam?“
Manželka se na mne opovrživě podívá a s nadhledem mě poučí: “Náš pan dotor říká: vyskočte si!“
Moc jí nevěřím. “Fakt vám řekne – vyskočte si?! A všem?“

„Jo, všem!“ potvrdí znovu.
„Některé pacientky mohou být přece také boubelky. Taková ženská mu těžko vyskočí metr vysoko. Nevšimla sis náhodou, jestli tam doktor nemá u toho stolu pro jistotu nějaké schůdky, nebo malý žebříček?“

„To nevím. A nezdržuj mě, vidíš přece, že nemám ještě ani naklepané řízky!“
Mlčky hrábnu ještě do hromádky nakrájeného uzeného masíčka, které dává moje žena do zelňačky, a s plnými ústy, vnitřně však zcela rozpolcen, odcházím.

Za chvilenku už sedím znovu u svého počítače a ztěžka píšu: “Vyskočte si, paní Simonko!“ praví lékař své pacientce mile…
Strašné!!!

Jo, panu doktorovi by se takový román pro ženy vyráběl snadno. Jenže já to, jak vidíte, nemám s vámi, děvčata, vůbec lehké. Ale stejně to o vás nakonec všechno napíšu rád. Stanislav Rudolf