Ale abychom zbytečně neztráceli čas!
S tamponádou se osobně setkáte pouze za zvláštní situace. To vám najednou praskne, stejně mně, v levé nosní dírce jakási cévka a už z vás tryská tolik krve, že byste klidně mohli hrát v nějakém hustém akčním filmu. Když vám ji nepodaří zarazit, nejdete na casting, abyste převálcovali své méně talentované konkurenty, ale jdete na ORL.

Protože tahle zkratka označuje ve zdravotnictví oddělení ušní, nosní a krční, kde si na vás odborníci posvítí. Přesněji: posvítí si do té vaší nosní dírky a bude-li třeba, zacelí v ní rozžhaveným drátkem příslušné trhlinky. „Au, to bolí, vole… už dost!“ prosíte pak pana doktora.

Ten, když odloží použité náčiní, obrátí se na sestřičku: “Dáme tamponádu! Rozumíme si, Helenko?!“
Nu a teď přijde ta chvíle, kdy poznáte neopakovatelné kouzlo i obsah onoho slova. Tamponáda je kus silnější látky velikosti dětského kapesníčku, který půvabná sestřička Helenka namočí do jakéhosi hnusného roztoku, a když ten odkape, složí jej na trojúhelníček, který obratně zavine, podá v pinzetě panu doktorovi, aby vám jej nacpal do nosu. Během několika vteřin máte pocit, že odteďka patříte určitě mezi druh chobotnatců.

Ale to není všechno! Zdravotnická vizážistka váš vzhled ještě vylepší takzvaným prakovým obvazem. To je obvaz skutečně podobný skutečně dětskému praku. Pod nosem máte tlustý bílý válec z gázy plný vaty, od kterého vede šest roztomilých šňůrek. Dvě a dvě za uši, jeden pár z obou stran nahoru na temeno hlavy. Na téhle spojovací kličce si dá sestřička obvykle nejvíc záležet. Teď už vám tamponáda z nosu nevypadne.

„A máme to!“ prohlásí potom spokojeně pan doktor a usedne ke svému počítači.
Podobně tomu bylo i u mne. Nesměle jsem se rozloučil, proplížil se čekárnou a vyrazil pražskými ulicemi k metru, které mě mělo odvézt až na konečnou.

V metru trpí někteří cestující klaustrofóbií, tedy chorobným strachem z pobytu v uzavřeném prostoru. Naštěstí to mě neděsí. Přesto však mám nepříjemný pocit, když ve stanici vstoupím na pohyblivé schody. Pokaždé se mi totiž zdá, že všichni, kteří jedou proti mně, jsou mladší. Strašné zjištění! A teď ke všemu ještě depka z tamponády!

Jako poslední cestující vstupuji do posledního vagónu. I když vím, že si mě nikdo nebude všímat, usednu na jedno volné místečko v rohu, skloním hlavu, abych byl v tom množství lidí co nejméně nápadný.

Omyl! Moje tamponáda mi zde nedává šanci na soukromí. Najednou všichni zaměřili své pohledy na mne. Některé jsou plné zvědavosti, jiné překvapení, několik párů ženských očí vyzařuje dokonce soucit a lítost.

Malý klučík v náručí své maminky se strachem dokonce rozplakal. Neuklidnil ho ani můj tamponádový úsměv, kterým jsem jej chtěl povzbudit.

Tehdy mi došlo, že jsem se, díky nápadité reklamě, stal pro všechny jakousi mediální hvězdou. Navíc to všechno platila zdravotní pojišťovna. Prostě pohoda!

Ještě než jsem dojel do stanice Černý most, byl jsem pevně rozhodnut, této, byť bolestivé zkušenosti, maximálně využít. A já své slovo umím držet!

Takže prosím vás, milí čtenáři, kdybyste odteďka náhodou jeli pražským metrem a zahlédli chlápka s tamponádou a prakovým obvazem na nose, který nenápadně listuje v Metráčkovi, nemusíte ani luštit jeho jmenovku, co mu visí na levé kapse košile, a bude vám už zcela jasné, že cesty ke slávě jsou často velmi, velmi spletité. Stanislav Rudolf