Celkem deset řádků. Kdyby poručík Columbo dostal do rukou můj potvrzený tiket, snadno by asi přišel na to, že se tam objevují rozepsané kombinace data mého narození. To má totiž, podle mne, tentokrát tu největší pravděpodobnost, že bude vylosováno.

Tak, želízko mám v ohni, teď musím jenom trpělivě čekat. Jsou sázející, kteří si na svou sázenku vzpomenou až tehdy, když se vylosovaná čísla objeví na jejich obrazovce. Nepatřím mezi ně. Protože pokaždé stoprocentně s výhrou počítám (proč bych jinak vsadil neuvěřitelných sto šedesát korun?), dlouhé hodiny přemýšlím o tom, co udělám s výhrou, s těmi 84 528 000, jak se změní můj život…
Zde je můj plán.

Tak předně si koupím nové auto! Forda nebo Mercedes! Japonský foťák s citlivostí nejméně 25 pixelů. Novou videokameru. Předplatím si výlet daleko do Ásie. Projít se po Čínské zdi je totiž moje životní touha. Daruji nějakému chudákovi svůj současný monitor a pořídím si konečně ten LCD, jako mají třeba úřednice v naší spořitelně. Pochopitelně, že si najmu i čističe bot a zametače drobečků…
„Něco bys dal snad dětem a vnoučatům, ne?!“ zarazila mě v utrácení výhry moje žena, když jsem se jí zmínil o svých plánech do budoucna.

„Vnoučatům!“odvětil jsem. „To je skoro stejné jako kdybych dal peníze našim dvěma dětem, ne?“
„Jistě!“ souhlasila Jarka a vyzvídala dál: “Máme tři, tak kolik by od tebe každé dostalo?“ Nemohla mě přistihnout při nějaké nepromyšlenosti. “Každé 176.000!!!“

„Zbláznil ses?“ vyhrkla. “Ty vyhraješ skoro devadesát milionů a těm chudáčkům bys dal jen pár tisícovek?!“

„Pár, jo?“ ušklíbl jsem se.“A jakou představu máš ty?“
„Dostanou od nás tolik, aby každému mohli rodiče koupit slušný baráček!“

„Ale takhle tu výhru rozfofrujem za pár dní! Dáš jim na barák, na vybavení domácnosti, pak každému koupíš nové auto… a co zbyde nám na stáří? Vzpomeň si na staré anglické přísloví, které praví, že správní rodiče se musí snažit utratit dědictví svých dětí! To ty si pro sebe nechceš nic koupit?“
„Ne. Já mám všechno!“

„Tak jak to, že když otevřeš šatník, pokaždé vzdycháš, že nemáš co na sebe?“
„Víš co? Nech toho! S tebou se nedá rozumně mluvit!“ učinila moje žena tečku za naším finančním rozhovorem.

Toho večera se mi špatně usínalo. Ostatně ani následující noci nebyly klidné. Většinou jsem se toulal po světě. Jedné cestovce jsem zaplatil poznávací zájezd na ostrov Rapa – Nui, abych se mohl dotknout svou vlastní rukou soch, které údajně vytesali šikovní příslušníci nějaké mimozemské civilizace, toulal se noční Paříží a především s pomocí dobře placených šerpů zdolával postupně bez kyslíkové masky jednu osmitisícovku za druhou.

Poznal jsem, že Nepál je krásná země, ale stejně co je proti Česku, kde téměř na každém kroku potkáváme budoucí nebo i ty dřívější Miss World.

Nejhorší nocí byla ta na dnešek. Už za pár hodin budou totiž losována čísla, která mě zcela určitě posunou i mezi VIPy. Co bude hrozné – že vzhledem k tomu budu muset asi přistoupit na nákup nějakého toho supermoderního oblečení. Nevím proč, ale já se ani ve snu neprocházím rád po molu. A tohle utrpení jsem v noci na dnešek, bohužel, musel několikrát podstoupit.

Rozhodující den D se neskutečně vleče. Sleduji pozorně čas. Říkám si: už za dvě hodiny, za hodinu, ještě pár čerstvých televizních zpráv, moje srdce je blízko infarktu, usedám s tiketem a tužkou v ruce do křesla a v podivné křeči se pokouším hrát kliďase. Napadá mě, že bych klidně bral i nějakou nižší výhru… ale pozor, už se objevují vylosovaná čísla!
Zapisuji si je pozorně: 2, 8, 10, 28, 1, 9. A prémie 19.

Jako obvykle: žádná sláva. S čísly na mém tiketu se shodují pouze dva vylosované tipy. Takže nic. Pa pa pa pam…! končím i já svou Osudovou symfonii. Žádný Nepál, žádné procházky pařížskými nocemi, všechno jako dřív!

Potlačuji hořké zklamání. Pak mě vlna zloby přinese otázku, kdo tedy vyhrál?! Vylosovaná čísla i jejich pořadí jsou mi totiž podezřele známá. Ano, 28. 10. 1955 se přece narodil… no kdo jiný než Bill Gates, nejbohatší muž naší planety?! Jak vidím, proti takovým se velice těžko bojuje. Protože ti zřejmě vyhrávají nejčastěji. (Pokud si ovšem nezapomenou vsadit.) A já, trouba, zbytečně vyhodím sto šedesát korun. Co všechno jsem si za ně mohl koupit! Stanislav Rudolf