Tato dobrá zpráva letěla esemeskou ke třem vnoučatům a čtyřem pravnoučatům. On byl totiž na srazu spolužáků po 60 letech od maturity. Ano, byl červen, indiánský měsíc třešní, a také třídních srazů, i když víme, že indiáni mají jiné zkoušky dospělosti.
Tak si čtenáři spočítej, co dědeček riskoval na stará kolena s vetchým okoralým srdcem. Nu, vrátil se.

Pravdou je, že ho přinesli tři spolužáci, opřeli ho ztopořilého o domovní dveře, zazvonili a zbaběle utekli. Celý ztuhlý spadl na prahu dveří do babiččiny náruče.

Soused vzpomíná, jak tomu bylo při srazu po 50 letech. To ho přinesli čtyři spolužáci za svítání a důvěřivě zazvonili na domovní zvonek. Babička tehdy kurážně otevřela dveře a vlepila těm dvěma, co ho vláčeli nohama napřed, pár facek. Historie se často opakuje.
Za dobrotu na žebrotu, tak se odměňuje dobrý skutek.

Dnes měl dědeček mrtvolně tvarohový obličej a slaboulince dýchal. Nejbližší příbuzní mu poskytovali masáž srdce a nacpali do něj pilulky ladosol, rosucard plus, užívání hořčíku 400 mg na křehké kosti.
„Kluci, ať žije Jarmilka!“ ožíval dědeček a barvil se dorůžova.

Babičce zvlhly oči, neboť ze vzpomínek opilce věděla, že Jarmilka byla manželova první studentská láska.

Kvečeru dědečkovi vyměnili na hlavě ručník a vpravili do něj tři lžíce ostré česnečky. Poté se všemi vesele komunikoval.
„Tak povídej, jak bylo na sjezdu?“ babička.

„Já jsem jel obří slalom,“ dědeček.
„Kolik se vás sešlo? Nechyběla Jarmila?“
„Tři.“
„Jak ses dostal domů?“
„Metrem.“

Ještě týden po účastnících srazu babička pátrala, aby od zachránců zvěděla, kudy v noci šli. Dědečkovi totiž chyběla jedna polobotka. A nohy má dvě.
Převyprávěl jsem příběh souseda.
My máme třídní sraz až roku 2012 v restauraci Na růžku.
⋌Miroslav Procházka, Pecka