Moje babička i maminka si uměly báječně vymýšlet, a když k tomu ještě přidaly vlastní usínání, legrácky byly na světě. Jednu takovou pohádku mám stále v živé paměti a samozřejmě, že i já jsem ji vyprávěla svým dětem.

Žila, byla jedna velmi chudá rodina. Tatínek, maminka a jejich dvě děti, Jeníček a Mařenka. Živořili ve své rozbité chalupě na okraji hlubokého lesa.

Jednoho dne řekla maminka: „Milé děti a tatínku, už nemáme co jíst, ani čím topit, musíte jít do lesa. Tady máte džbánek, nasbírejte nějaké jahody, vezměte také houby a borůvky. Ten velký košík naplňte šiškami a do plachetky posbírejte nějaké klestí.“

Tatínek s dětmi tedy vyrazil do toho tmavého hlubokého lesa. Jahod a malin však našli pomálu, zřejmě je už snědl medvěd nebo jiná lesní zvířátka. Nasbírali tedy alespoň šišky do košíku a chtěli se vydat zpět k domovu. Vtom uslyšeli jakýsi křik a hádání. Blížila se k nim totiž tlupa loupežníků. Jeníček s Mařenkou se rozklepali strachy, ale tatínek je rychle vysadil na nejbližší strom, sám si k nim vylezl také a spolu čekali, co se bude dít dál.

Loupežníci se utábořili zrovna pod tím jejich stromem a začali si rozpočítávat svůj lup. Byl to pytel plný zlaťáků. Nemohli se však dopočítat, protože to byli hloupí loupežníci a uměli počítat jenom do desíti. Hádali se tedy a strkali a vždycky, když už si mysleli, že mají peníze spravedlivě rozdělené, zjistili, že každá hromádka je jinak velká.

Dohadovali se skoro celou noc, když tu najednou se Mařence chtělo čůrat. Nezbývalo nic jiného, než aby to pustila dolů, mezi loupežníky. Ti se začali vzájemně pobízet a volali: „Hej, hej, padá, padá rosička, bude brzy ráno, musíme sebou hodit.“

Netrvalo dlouho a Jeníčkovi se chtělo kakat. Neměl jinou možnost a tak to udělal jako Mařenka. Loupežníci už trochu vylekaní začali volat: “Hej, hej, padaj, padaj borový šištičky, bude brzy ráno, čiňme se!“ Jak tak pospíchali, ještě více se hádali a strkali, až drcli do toho stromu, kde seděl tatínek s dětmi. Ten neudržel košík se šiškami a pustil ho. Košík spadl mezi loupežníky, ti se hrozně lekli a rozutekli se. Děti s tatínkem pak slezly se stromu, posbíraly všechny zlaťáky a šťastně se vracely domů, zpátky k mamince.

Doma se pak všichni radovali. Velkou část zlaťáků rozdali chudým lidem a zbytek použili pro sebe. Jestli dosud nezemřeli, užívají si té hromady peněz dodnes.

Poznámka: V průběhu pohádky naše maminka většinou klimbnula a utrousila s příběhem nesouvisejíci větu typu: „…až tam došel, tak si vopřel kolo vo strom“, nebo „…vlkovi nasadila masku, aby ji už nevotravoval“. Někdy se k tomu připletly i dennodenní všední starosti a tak vzniklo např. „…eště přikoupim kousek uzenýho, aby bylo dost pro všechny.“ Mě se to už jako starší ohromně líbilo, ale můj o osm let mladší bratříček protestoval: „…i né, tak to nebylo, včéra si to řikala jinak.“

Zdraví vás a pohádkový život přeje Mařenka z Rumcajsova