Pravda, byli u nás v podhůří průkopníci Hylmar, Havlata, Fejfar, Plecháč a můj přítel Franta. Nejlepší je prokopat kůru zemskou ještě než zamrzne.
Šli jsme. Zapadli do hájů. Franta vytáh z kapsy motyku, já jsem mu podal topůrko, který jsem měl místo hole. Sešťouch to dohromady. Kopal asi hodinu, já hlídal, aby nás hajnej nenačapal. Pak o něj zazvonil. Kmen, dlouhej jako by měl kořeny až někde v podsvětí.. Že bychom tě holoubku nevytáhli? Zrobili jsme tři dvoumetrové vampoly z větví. Vyběhneš jak mastný papír z trouby. Tři hodiny jsme ho dobývali, byl odlehčen ze tří stran. Vampoly jsme založili vespod proti sobě, houpali jsme se, až mě bolela střeva. Jen kapánek se zkamenělý strom pohnul. Protože hvězdy bledly, zasypali jsme araukarit hlínou a jehličím.

Ten kámen musí ven. Čekali jsme trpělivě na příští měsíční noc.

Šli jsme znovu a odkryli ho až na dno. Jeden lehal na čtyřmetrový špalek, druhý podhraboval v hlíně, chvilku se Franta houpal na tyči jako slaměnej klobouk v povětří.

Kmen se hýbal, ale nenadzvedl. Svítíme baterkou. Napřed má hlavu jako žralok a vzadu drží, nemá konce. Leží tu velikán, jakého nedostal do muzea přírodozpytec Purkyně.

Srdce nám ztěžklo, utahaní jsme to vzdali.
Odpočívej v pokoji, pravil Franta.

Tak jsme pochovali krásný kmen, svědka minulosti naší Země.

Dlouho z nás nikdo v ta místa nepřišel. Plynula léta, Franta se roznemoh a ještě mi stačil říct pár vět, ta poslední – Nechej ho tam odpočívat v pokoji!
Já mu tohle přesmutný přání vyplnil.

Hladím očima ve své sbírce pár nalezených dřev. Ale ta pocházejí ze země ze Studence a Staré Paky.
⋌Miroslav Procházka, Pecka