Odbavení na hranicích proběhlo bez problémů, snadno jsem našel i místo konání a mohl se v klidu zúčastnit i úvodní mše. Před jejím začátkem mne oslovil mnich, kterému zpod kutny vykukovaly pohorky. Prý ví, že jsem svěcený kněz, takže spolu budeme sloužit. Mé námitky, poukazující na případné věroučné i jazykové odlišnosti odrazil prohlášením, že Bůh je jen jeden a ten si to přebere. A nebudu-li umět přesné znění modliteb včetně Otčenáše, mám se klidně modlit česky, neboť všichni ví, kam co patří.
Takto pojatá společná mše byla silným zážitkem. A zdálo se, že bude i nejsilnějším: v noci udeřil tuhý mráz, v poledne bylo sice téměř dvacet stupňů pod nulou, ale ve srubu bylo teplo, jídla i pití bylo více než dost, takže ven by šel jen naprostý blázen. I proto byl Paul Weber, hledající parťáka pro třídenní túru, terčem žertíků… U vědomí toho, že se delší dobu do Alp nepodívám, jsem mu kývl, ráno jsme sbalili a vyrazili. Nepříliš hluboký přemrzlý sníh vrzal pod botami, lehká, víceméně chodecká túra, bezvětří, obloha, zalitá sluncem… Prostě absolutní zimní idylka! I noc byla dobrá: bylo kam zavěsit žďárák, jídla i pití jsme měli dost a nechyběl ani tabák do dýmek.
Druhý den bylo mnohem hůř: v tenké spáře na rukách bez rukavic naskákaly omrzlinové puchýře. Ten den byl těžký a dlouhý, takže když jsme večer zalézali do zmrzlých spacáků, už spíš šlo o překlepání noci do rána, než o vyspání se. Po pár hodinách převalování se mne zaujaly záblesky světel v údolí pod námi. Paul také nespal, tak jsem se zeptal, zda nevypukla třetí světová válka. Jeho odpověď – ne, ale je silvestrovská půlnoc, spi dál, mne vrátila do reálu a já se začal kochat tehdy u nás neobvyklou krásou ohňostrojů.
Na Nový rok odpoledne jsme se vrátili do srubu, kde nás přivítalo jak teplo kamen a grogu z 80% Stroh rumu, tak doktor, starající se o omrzlé prsty rukou i nohou. Žádný z nich neubyl, vše dopadlo dobře, takže to byl další parádní zážitek z této akce. Ale na rozdíl od oné úvodní mše bych si jej nechtěl zopakovat. ⋌Aleš Jaluška
