Začínám klobásou samozřejmě s bramborovým salátem, pak vyměním klobásu za pstruha (kapr nám moc nechutná) a nakonec si nandám kousek řízku. Když bojuji s poslední porcí masa, už mi skoro lezou oči z důlku. A proč to vlastně dělám? Můj důvod je prostý.

Tolik se těším na kulinářské umění mé maminky a babičky, že nechci přijít o žádné dílo z jejich kuchyňského ateliéru. Proto vybírám od každého něco.

Stejně se ale nemohu zbavit otázky: Co je tedy za vánočním přežíráním? Je to kulinářské umění českých žen? Nebo nás k tomu vede množství jídla, které každoročně nakupujeme? Když po večeři u rozbalování dárků pod stromečkem sotva dýchám a funíc povoluji sukni, říkám si, jestli mi to letos zase stálo za to.

Dobroty, kterých bylo pro celou armádu, a bramborový salát, který se u nás už pro jistotu dělá ve velkém kýblu na prádlo, nakonec stejně jím ještě teď. A jak mi chutná! V Evropské unii by zaplakali nad svými pravidly, kdyby ochutnali dva dny odleželý salát.

Takže jsem se z přejedení opět dostala, ráno bylo hej. A víte, co přišlo pak? Sváteční a každoroční krůta, a jak jinak, než od maminky a babičky. Ještě, že jsou Vánoce jen jednou za rok…